www.vapenik.com

Freedom of movement

Den se přechýlil do své druhé poloviny. Sedím na židli a čučím na obrazovku se stejným výrazem jako dopoledne. Hmm, dorazil mail. Tenhle byl něco extra. Bylo to něco jako malé pobídnutí, že bych asi konečně měl přestat každý týden odkládat cestu do Brna na ten následující. Zvolit si konečně den, kdy tam pojedu, když už předevčírem bylo pozdě.
Ráno zvoní budík, ani nemám sílu přemýšlet, zda ten zvuk jemně ťuká na moje sluchové buňky za účelem pozvolného vzbuzení 80kg masa nebo je na pořadu dne buzení šokem. Po troše ranní hygieny jsem posbíral dost odvahy pustit na zornici trochu světla, abych se mohl orientoval v prostoru i jinak než hmatem. Mám relativně čas, ani není třeba spěchat, vlak jede za půl hodinky s povinnou dvacetiminutovou pauzou na přestup v Pardubicích. V ECčku usínám jako malý dítě, probírám se asi pět minut od brněnského hlavního nádraží. Kéž by se tohle opakovalo častěji.
Poslední rok – dva, když jsem jezdíval do Brna, to bylo utrpení. V lepším případě zabitý jen dvě hodiny na cestě. Jindy při vhodných klimatických podmínkách se to vyhouplo na tři, výjimečně na čtyři hodiny. Všechno to bylo prokládaný čekáním. Nekonečně dlouhotrvajícím čekáním, která tak nesnáším. Když se na tohle všechno kouknu zpětně, teď mi přijde každá cesta na Jižní Moravu jako dar, už je to pro mě svátek. Příjemná povinnost, kterou jsem si vybral a chci si ji občas splnit. Pro sebe.
Defakto od malička cestuju, je to jako symbióza. Začalo to vlastně ještě dřív, než jsem pořádně začal vnímat svět. Nejdříve s mamkou a tátou, povětšinou na Slovensko k babičce nebo někam na Slovensko do Karpat. Po povinné části školní docházky přišly Pardubice. Prvních pár týdnů prima, ale devět měsíců jezdit pět-krát týdně dvacet km tam a zpět bylo moc. Už ani nevím, zda jsem tu cestu nesnášel jen trochu nebo hodně. Naštěstí se nám trochu rozrostla parta, tak další roky člověk nejezdil sám a už se to nějak dalo. Asi to nakonec nebylo tak hrozný.
O pár let později to tu bylo znova. Kam dál? Praha, Brno, Ostrava? Hodně lidí to teď zapře, ale dodneška si pamatuju, jak mi všici rozmlouvali Brno. Běž do Prahy. Je to hlavní město. Je tam ČVUT. Maj tam metro. Teče tam Vltava. Bydlí tam pan prezident. Roděj se tam často zvířátka v ZOO. Já ale věděl že chci do Brna. Do teď jsem přesvědčen, že jsem udělal dobře. Je to zase o trochu dál, zase to bylo něco nového, než ta stará okoukaná cesta mezi dvěma většíma městama, mezi kterýma je naseto pár dědin, kde vždy musel zastavit autobus a nabrat těch pár lidí, což způsobovalo to nesnesitelné čekání. Týden co týden, do Brna a domů. Ani nevím jak, ale tahle cesta mi nikdy pořádně nevadila. Až na poslední dva roky. A to jenom občas.
Někdy ve čtvrťáku nastal zlom, jel jsem na první zahraniční stáž. A nebylo to za humny, i když teď už tu vzdálenost nevnímám nijak dramaticky, jsou vzdálenější cíle. Byl jsem tam celkem třikrát. A pokaždé jsem se na tu cestu těšil. Mělo to být něco otravnýho, co trvá věčnost, ale mělo to něco do sebe. Víc než něco. Mělo to svoje kouzlo. Bylo jedno, jestli jsem tam jel vlakem nebo letěl letadlem, bylo to jako jedna chata uprostřed ničeho. Všichni uvnitř té chaty si všichni dokázali najít něco společného a věnovat se tomu. Ať už to byla debata o nejtužší zimě za posledních deset let, počtu slepic na babiččině dvorku, nějaké karetní hře nebo prostá debata o ničem s kolující lahví vodky mezi čtyřma lidma. Byla tam atmosféra, kterou jsem jinde nezažil. Bylo jedno, zda ten člověk byl z Burjatii nebo z Afgánistánu. Zda to byl vystudovaný inženýr-technolog nebo naftař jedoucí za rodinou.
Hodně dlouhá byla cesta z Bajkalu, sedět/ležet skoro čtyři dny ve vlaku se mi už asi jen tak nepoštěstí. Ale člověk tam chtěl a chtěl i zažít něco, o čem se u nás jenom mluví nebo dozvídá z vyprávění od lidí, kteří v očích jiných jsou dobrodruhové s posunutým pudem sebezáchovy někam hluboko do záporných hodnot.
Je to zvláštní, jak člověk vnímá tenhle pohyb. Jak je to všechno krásně relativní. Jdu na druhý konec mého rodného města a vím, že tam nechci. Je to nepříjemná povinnost, prostě tam musím. Venku je akorát na nule, vlezlo a fouká vítr, až mi podráží nohy. Nechci tam. Počítám každý metr a cesta se táhne jak guma od tepláků. Celá ta půlhodina je proklatě delší než cesta někam za Ural. Zpátky to samý. Mizerná zima.
Vrátil jsem se do Pardubic, je tomu šest let. Šest let po tom, co jsem sem přestal jezdit. Tam a zpět. A teď na novo. Zatím to trvá rok, doufám, že to bude trvat ještě dlouho. Pár lidí v okolí na mě asi kouká skrz prsty, že si nekoupím auto, že ze sebe dělám chudáka a jezdím veřejnou dopravou. Optimální řešení na problém, který mám už přes rok. Akorát je to slepota těch, kteří v tom problém vidí. Lhal bych sám sobě, kdybych teď napsal, že mě to dojíždění baví. Jsou chvíle, kdy na to nadávám až do nepříčetnosti. Jsou ale i dny, kdy to ocením. Můžu se vyspat, stačí mi i ta životodárná půlhodinka. Pořídím si auto a budu jezdit tam a zpět. Když se mi bude chtít. Nebudu závislej na veřejný dopravě. Hmm, dobrý. Teď mám možnost zvolit si, kdy a čím pojedu domů. Trvá to sic dýl, ale můžu si vybrat. Aspoň malé narušení nastoleného stereotypu. Potom už to nepůjde, zpohodlním a budu si vozit zadek z domu do práce. Dost pochybuju, že bych to potom chtěl někdy vrátit zpět.
Venku je příjemných minus pět a já se řítím sto čtyřiceti kilometrovou rychlostí zpátky do Východních Čech. Zpátky tam, kde jsem měl být už od rána. Odtud, kam se ještě hodně krát budu vracet.