www.vapenik.com

Radovan Vápeník | osobní webstránky

Jak to všechno začalo

Píše se prvních pár dní července roku 2011. Sbaleno nemám vůbec nic, zoufale sháním po internetu mapy + nějaké GPS souřadnice a do toho všeho chodím do práce a opravuju byt. Ale blíží se to. A konečně to dopadne.
O výletu na Kamčatku sním asi někdy od přelomu tisíciletí. Doteď nevím, co mě na tomhle koutu planety tak zaujalo, aniž bych tam před tím někdy byl. Kamčatka je spoluodpovědná za moje tři zahraniční stáže v Rusku – asi bych neměl odvahu tam jet a neumět kváknout ani slovo rusky. Poslední rok se začala reálně rýsovat možnost uskutečnit cestu do této Bohem zapomenuté země, nebo jsem si možná říkal, že už asi nastal čas to přestat pořád odkládat.
Někdy v listopadu 2010 jsem začal intenzivně pátrat po letenkách a spolucestujících. Z okruhu mých známých to dopadlo přesně, jak jsem předpokládal – kamarádi mají trochu jinou představu o dovolené než já – měsíc s batohem na zádech v zemi plný medvědů a komárů a ještě za to zaplatit asi třicet pět tisíc kč je moc nelákala. Moje další cesta vedla samozřejmě na internet – na Hedvábnou stezku – ozvalo se pár lidí, kteří nakonec nejeli až na Bobše – kluk co zrovna pobýval na Novém Zélandu a vracel se do ČR někdy kolem půlky dubna. Nakonec jsme skutečně vyrazili ve dvou.
Kapitola sama pro sebe byly letenky. Silně jsem kladl důraz na cenu, protože nákup letenky z Prahy někdy v dubnu se rovná investici kolem třiceti tisíc kč. Jakožto chytří kluci jsme skládali letenky postupně a podle toho, jak se co objevovalo – nejdřív z PetroPavlovsku do Moskvy, pak jsem nedopatřením zjistil, že let z Rigy do PetroPavlovsku vychází cenově ne-méně zajímavě. Z/do Rigy jsme si vybrali našeho státního leteckého dopravce a cestu Moskva – Riga jsme pořešili vlakem. Pro někoho může být představa o patnácti strávených hodinách ve vlaku na trase Moskva – Riga jako nepovedený vtip, ale vězte, že po devíti hodinách letu se to ukázalo být jako geniální nápad. Prospali jsme skoro celou cestu.


Den 0. – 15.7.

Máme asi dvě hodiny odpoledne a v práci se loučím s kolegy, za měsíc se zase uvidíme (pokud mě tam nesežere jeden z těch osmnácti tisíc volně pobíhajících medvědů). Valím dom zabalit si věci, nakoupit proviant, pořídit záložní baterky do foťáku, nakrmit GPS datama apod. Pas připraven, letenky mám, pohory jsou vedle batohu. Jdu spát, ráno v šest vstávám. Co nemám sbaleno, to bude mít Bobeš. Co nebude mít ani on, nebudeme potřebovat.

Den 1. – 16.7. - Riga

Začíná to jako prima den, nezaspal jsem. Teď je hlavní dostat se do Prahy, kde mám v devět sraz s Bobšem – jdeme ještě nakoupit nějaké jídlo. Když jsem potom dělal inventuru krmiva v ruksaku tak jsem byl přesvědčen o tom, že ve dvou lidech není možný tohle všechno sníst za kvartál, natož za měsíc.
Kolem jedenácté hodiny odbavujeme batohy a vybíráme správné letadlo, které nás doveze do Rigy. Snad se tam potkáme i s batohama. Pokaždé to je malé dobrodružství, zda se na karuselu objeví i ten můj pytel špíny.
Asi do devíti večer procházíme Rigu, je to moc pěkné město. Vracíme se na letiště, kde si dopřáváme asi šest hodin spánku a před šestou ráno letíme do Moskvy.


Den 2. – 17.7. - Moskva

Přistáváme v Moskvě na Šeremětěvu a doufáme, že nám dovolí odbavit ruksaky dřív než dvě hodinky před odletem. Asi po hodině jsme našli správný check-in obsluhován mladou sympatickou holkou, se kterou se šlo domluvit na čemkoli. Lety na sebe díky bohu vůbec nenavazovaly, odlet směr Kamčatka byl asi až za osm hodin, tak jsme šli okukovat město. Ve městě byla zima, mlha a chvílemi lilo. Prostě Moskva. Stihli jsme Rudý náměstí + památník obětem dobývání Vesmíru + vrátit se na letiště.
Usedáme do sedaček stroje s označením IL-96, jenž operuje tyto dlouhé lety. Letadlo je plné do posledního místa, před námi je devět hodin letu. Devět hodin vnitrostátního letu. Správně, jedná se nejdelší vnitrostátní let světa. Za celou cestu jsem usnul asi na dvacet minut. Jako bonus jsme letěli směrem k pólu, dovolil bych si to přirovnat k polárnímu dni. Vzhledem k tomu, že jsem byl asi den a půl zpátky geograficky na druhý straně planety, měl jsem rozhozeno kdy je den a kdy je noc, noc byla bez tmy a celou noc jsem nespal se divím, že to se mnou na letišti neseklo a Bobeš to se mnou vydržel, jak jsem byl protivnej.


Den 3. – 18.7. - PetroPavlovsk

Přistáváme na Elizovo. Letiště asi 40km od PetroPavlovsku. Náladu mi spravuje trocha endorfinu přimíchaná do krve při setkání se svým batohem. Počasí je zoufalý. Asi dvanáct stupňů, mrholí a je mlha. Potřebujeme se jít někam vyspat jako lidi (tj ne ve stanu), cesta stála za to. Z dřívějších cestopisů jsme zvolili hotel Gejzír v PetroPavlovsku – měl stát mezi třema a pěty sty RUB na osobu. Podražili – 3500 RUB pro dva. To ne, to nedáme. Jdeme hledat něco jinýho. Za dvě hodiny se vracíme se sklopenou hlavou a platíme ubytko na jednu noc.
Ještě než jdu spát, tak koukám z okna do toho deště a zamračenýho počasí. Proč jsem sem sakra letěl? Takovejch peněz to stálo. A ještě stát bude. Počasí na pytel. Drahý všechno jak čert. V Rize koupím kilo rajčat za dvacku, tady za to chtěj sto padesát. Já nemohl být při smyslech, když jsem sem chtěl. Jdu spát.


Den 4. – 19.7. – Cesta na Avačinskou

Ráno řešíme co dál. Počasí se zlepšilo asi o dva stupně a přestalo mrholit. Hlavně už nezůstávat další noc v hotelu a vymyslet jak na další ubytování. Postup je jasnej – v hotelu nám vyřídili registraci, kterou potřebujeme k zakoupení SIM karty. Jdeme pro SIM do mobilu. Prima, jsme mobilní, další krok je trafika s inzertníma novinama. Vzhledem k nedostatku hotelů v PetroPavlovsku si hromada lidí přivydělává tím, že byty pronajímá – na hodiny, na několik dní, na týden – prostě jak chcete. A za třetinovou cenu než co nabízí hotel. Největší trn z paty vytržen.
Petropavlovsk jako jediný má na Kamčatce statut města, žije tu asi sto padesát tisíc lidí, vše ostatní jsou vesnice. Pokud někomu řeknete, že chcete do města, vědí o čem je řeč. Nikoho jsem za celou dobu snad neslyšel říct Petropavlovsk, všichni říkají „do města“. Od náhodných kolemjdoucích máme info, že se bude postupně zlepšovat počasí tak neváháme a vyrážíme směrem na Avačinskou. Ještě se vracíme do Gejzíru, zda bychom si tam mohli nechat tašku s jídlem, ať to všechno sebou nemusíme táhnout na Avaču – vyšli nám vstříc. Kam to jde, dovezl nás autobus, chvilku jdeme pěšky a za chvíli už jedeme stopem. Dovezli nás prakticky, kam až to šlo – dál už začíná sněhové pole. Asi po dvou hodinkách pochodu přicházíme do tábora situovaného pod Avačinskou sopkou, kousek za ním stavíme stan. Neuvěřitelně rychle se lepší počasí. Avačinská i Korjackij se ukazují v perfektních stínech i barvách. Avača o sobě dává znát, že je stále aktivní a tohoto statutu se nehodlá vzdát – z jejího nitra je slyšet mohutné dunění. Zajímavé při těchto zvucích usínat, asi bych to ještě chtěl někdy zažít. Dáváme na pátou ráno budíka a jdeme na kutě. Ať počasí vydrží.


Den 5. – 20.7. – Výstup na Avačinskou

Není možná, je jasno. Rychle se nasnídat, sbalit nutnosti do batůžku a alou nahoru. Před námi je osmnáct set výškových metrů. Na první pauze jsem kvůli své nepozornosti zapomněl foťák, naštěstí se dostal do rukou správce kempu, odpolko mi jej vrátil a taťkovsky mě pokáral, ať si na něj dávám větší pozor.
První tři hodiny vede na sopku pěkná cestička, potom se výstup mění v sopečný písek. Máme štěstí, přes noc mrzlo, písek se mám nesype pod nohama a výstup není tak náročný. Po výstupu se nám naskýtá perfektní panorama – obrovský kráter sopky zašpuntovaný lávovou chrustou. Odhazujeme bundy a dvacet minut ležíme na hraně kráteru a nabíráme tělesnou teplotu – půda má příjemných pět a čtyřicet stupňů. Pobíháme po hraně kráteru jak malé děti. Já vzhledem k absenci foťáku úkoluju Bobše, co má všechno vyfotit. Někde jsou slušné nánosy síry, o kousek dál zase sopečný prach. Místy jsou fumaroly. Cestička po obvodu kráteru vede až k jednomu velkému, z dáli viditelně kouřícímu, fumarolu. Z jeho nitra vycházejí tak protivně štiplavé plyny, že blíž už jít nelze. Fotíme, bereme si kousky síry na památku a asi po dvou hodinách jdeme zpět ke stanu.
Cestou dolů potkáváme turisty – Švýcary, Poláky, Rusy – vyrazili později, písek rozmrznul a výstup je pro ně o to náročnější. Moc jim to nezávidíme. Jsme za ten písek rádi, kolena při sestupu nedostávají takovou čočku. Na vedlejší Korjackij se nikomu z nás nechce, balíme stan, já ještě po táboře sháním foťák a směřujeme zpátky do města. Jakmile byl v dosahu mobilní signál, tak jsem volal borcovi ohledně pronájmu bytu – všechno klaplo parádně. Tu noc jsme bydleli v centru za tisíc RUB/noc. Trochu jsme si prošli město a zarezervovali si lístky na autobus do Kozyrevska – odjezd zítra v osm ráno. Lístky je nutno rezervovat předem, ráno se může stát, že bude plno a nevezmou vás.


Den 6. – 21.7. – Cesta na sever

Čeká nás den strávený v autobuse – asi pět set km cesty na sever poloostrova. Cestou je pár zastávek na protažení. Nejzajímavější je asi ta u přívozu u řeky Kamčatky – tady jsme měli první příležitost poznat termín „komáři na Kamčatce“. Kdo nezažil, nepochopí. Repelent nefunguje. Rukavice, moskytiéra a doufat, že ty malý svině neobjeví nějakou skulinu, na kterou jsem já zapomněl. Na přívoz jsme čekali asi dvacet minut – nicméně tato část cesty bude časem minulostí, už se zde buduje most. Místní říkali, že federace chce postavit silnici z Magadanu právě na Kamčatku, ale nikomu není jasné proč. Na převoz potravin to určitě nebude a pro dovoz ostatního je i tak letadlo/loď vhodnější volba.
Přejeli jsme řeku a zbývá nám posledních 50 km do vesnice Kozyrevsk. Dojeli jsme a začalo to. Vesnice na konci světa. Lidi studený čumáci. Komáři. Miliony komárů. Všude. Síla. Mno nic, jdeme pátrat po možný dopravě na Leningradskou Bázu. Našli jsme dva lidi, kteří vlastní auta, která tam jsou schopna dojet. Cesta tam – patnáct tisíc rublů. „Škoda že jste nedorazili ráno, dopoledne jsem vezl nahoru nějaký pár z Irkutska, před chvílí jsem přijel.“ Darda. Naštěstí jsme věděli, že zítřejším autobusem přijede banda čtrnácti lidí, kteří už mají zamluvené auto, tak se s nima svezeme a cesta se rozpočítá. Za chvilku jsem zjistil, že do GAZ je pro čtrnáct lidí….. to snad už ani není možný tohle. Uvidíme zítra. Spali jsme u jednoho chlápka, který měl cosi jako budku pro hosty – asi za tři stovky, což bylo přijatelný vzhledem k těm komárům všude kolem.


Den 7. – 22.7. – Výjez na Leningradskou Bázu

Dopolko jsme přečkali v chatě a když pán zjistil, že u něho nechceme trávit další noc, tak nám dal najevo, že je na čase, abychom šli zase mezi komáry. Odpoledne jsme obsadili verandu místního obchodu a strávili jej v duchu pojídání zmrzliny, pití piva a čekáním na autobus, až dorazí oněch čtrnáct dobrodruhů.
Dorazili. Třikrát hurá. Všichni byli Rusové, moc príma lidi. Pokud se s náma vejdete, není problém, pojedete s náma. Poslední slovo tedy bylo na řidiči. Za dva tisíce rublů nám i řidič řekl své „Ano“ a jeli jsme. Klika, jestli jsme měli nad sebou anděly strážný, tak to chvílema musela být celkem fuška.
Asi po dvou hodinách jízdy (cca 70km) těžce rozbahněným terénem zastavuje náš GAZ66 u domku s názvem Leningradskaja Baza. Všechny nás oběhnul místní šerif a od každého vybral tuším tři stovky rublů za vstup do Klučjevskeho národního parku. Rozděláváme stan, uleháme a jsme zvědavi na ranní počasí. Asi jsem zapomněl zmínit, že je mlha a mrholí.


Den 8. – 23.7. – Leningradská Báza

Počasí je na chlup stejné jako včera. Celý den se válíme ve stanu. Střídavě spíme, střídavě debatujeme s okolními nocležníky. Kromě skupinky se kterou jsme včera přijeli, je tu ještě jedna, která zítra odjíždí dolů do Kozyrevska. Navečer se začíná kdesi v dáli vyjasňovat, zítra bychom snad mohli vyrazit. Naši ruští přátelé byli na Tolbačiku – prý to stálo za to. V té mlze byli rádi, že viděli sami na sebe, natož do krajiny.

Den 9. – 24.7. – Sedlo Tolud

Ráno vypadá počasí nadějně, balíme stan a pomalu vyrážíme. Loučíme se se známými, je pravděpodobné že se někde po parku třeba ještě potkáme. Ještě jsem se tam dal do řeči s jedním řidičem ZILu – říkal ať si dáme pozor na medvědy a nastínil nám cestu, kudy kam. Pak hrábnul do kapsy a dal mě do ruky čtyři konfety s větou: „Ber, hoděj se.“ Asi věděl, proč to říká. Měl pravdu. Na tu jeho větu a tón, s jakým nám dával konfety, nezapomenu. Od doby co jsme přiletěli byl snad první člověk, který nám opravdu přál, ať si to tu užijem, že je kolem na co koukat a nechtěl z nás drbat rubly nebo nám to nějakou svou arogancí znechutit.
Asi po hodině chůze jdeme přes jeden hřebínek, za další hodinu přes druhý…… to je terén že by z toho jeden vyrost. Poučení pro příště – až budu zase krmit GPS datama, tak by bylo dobrý dávat souřadnice víc nahusto. Já tak trochu doufal v možnou orientaci po krajině pomocí okolí a vycházel z předpokladu, že nebude mlha, když budeme chodit. Předpoklad nevyšel……
Po přelezení třetího hřebínku bylo vidět v dáli údolí (tudy jsme měli jít a vyhnuli bychom se přelézání hřebínků, které tvoří patu Tolbačiku). Prima, zkusíme to tudy. Vůbec jsme neudělali špatně. Za chvilku jsme dorazili k údolí, na které se napojuje sedlo Tolud. Měl jsem sice souřadnice tohoto sedla, ale asi čtyři lidi mi říkali, že tohle sedlo bychom našli i bez navigace. Ale bez bližšího popisu. Tak to ve mně pořád hlodalo, co je na tom tak zvláštního.
Představte si kilometr širokou pastvinu porostlou travou s mírným sklonem nahoru asi deset kilometrů dlouhou. To je sedlo Tolud. To opravdu nejde přehlédnout a docela rádi jsme se tím směrem vydali.
Počasí se chvilkami umoudřuje, mlha ustupuje a máme polojasno. Odměnou za pěkné počasí je nám nášup komárů. Moskytiéru, bundu, rukavice a směle vpřed. Sem tam musíme projít přes nějaký kaňon, ale jsou max pět metrů vysoké. Konečně potkáváme prvního medvěda – teda spíš medvědici i se dvěma malýma. Je od nás asi tři sta metrů, ale i tak z ní máme respekt.
Navečer se nám pěkně vyčasilo, fotíme okolní vulkány a užíváme si výhledy, jsou vzácné a majestátné. Konečně přichází řada na vodácké vaky – balíme do nich jídlo a odnášíme je od stanu. Třeba je ráno ještě najdeme.


Den 10. – 25.7. – Chata Plutina

Nečekaná hosty jsme přes noc naštěstí neměli, balíme stan a směřujeme směrem k sedlu Tolbačik. Cesta připomíná procházku po pořádně velké louce, sem tam se válí větší či menší lávový šutr a kolem rostou tři kilometry vysoké sopky. Cestou potkáváme tábořiště, kde se nějaký zájezd chtěl chytře zbavit odpadků a tak je nacpali do syslí díry. Syslovi se to nelíbilo a rozházel je všude kolem. Po cestě se trochu změnil ráz krajiny, přibylo lávových šutrů. Odpoledne přicházíme k sedlu Tolbačik a zíráme před sebe, najednou máme výhled do širého prostoru, něco jako náhorní plošina.
Sestupujeme dolů, míjíme kráter Jupiter i legendární čedičové varhany. Z upadávajících kousků čediče si tu kolemjdoucí vytvořili názvy měst, ze kterých sem přijeli na návštěvu. Z posledních sil se škrábeme do sedla Bezimjanyj a odtud podle GPS to jsou asi dva kilometry k chatě Pljutina. Slezeme ze sedla a chata nikde . . . . jdeme tedy dál po souřadnicích. Ještě bylo potřeba překonat jeden kopeček a domek je na dohled. Došli jsme blíž a s radostí můžeme konstatovat, že je obsazeno. Stavíme stan vedle chaty, trochu podebatíme s ostatními nocležníky a jdeme spát.


Den 11. – 26.7. – Chata Plutina

Obyvatelé opouštějí chatu, nemají času na zbyt. Večer mají z Kopyt odvoz. Toť dobrá zpráva. A špatná je, že je mlha jak mlíko. A nevíme, kdy se rozpustí. Šetříme s jídlem, nevíme, jak dlouho zůstane chata naším hotelem. Přes den si dopřáváme jedno teplé jídlo pro oba. Venku není co dělat, koukáme do mapy, pospáváme a kujeme případný krizový plán. Průběžně hodnotíme hustotu mlhy – když je vidět aspoň obrys šutru, vedle kterého jsme spali tak to ještě jde. Když vidět není, tak je sakra hustá.

Den 12. – 27.7. – Chata Plutina

To stejný jako včera, už máme skoro proleženiny. Den proflákaný ve stejném duchu jako včera. Na stěnách chaty jsou natažené prostěradla, kdo tu kdy byl, tak se zde nějakým způsobem podepsal a ilustroval počasí. Dle malůvek dva dny mlhy nebylo nic neobvyklého. Jídlo sice ještě máme, ale pokud se mlha nerozpustí, tak se náš pobyt tady negativně podepíše na sviští populaci, která obývá sklep chaty.
Sama chata slouží jako základna vulkanologům. Je veřejně přístupná turistům, pokud však přijedou vulkanologové, tak turisty vyženou a hospodaří si tam sami. Měli tam nějaký základní proviant – vločky, těstoviny apod. Po naší návštěvě jim tam zmizelo pár cukříků do čaje.


Den 13. – 28.7. – Výstup na Bezymjanyj

„Radku, vstávej! Nespi!“. „Co? Co je? Dej mi svátek….“ Třetí den na chatě se rapidně zlepšilo počasí, bylo vidět na modrou oblohu. Zrada přicházela zespoda – plížila se odtud mlha. Rychle spáchat ranní hygienu, obout kalhoty, bundu, boty a marš na kopec. Dobrý dvě hodiny jsme se předbíhali s mlhou kdo z koho – naštěstí se ve dvou tisících m.n.m. zastavila a my konečně mohli veškeré nadávky směřovat na ten sypký sopečný popel, který nám podkluzoval pod nohama. Správně, škrábeme se na Bezymjanyj.
Vyškrábali jsme se na hranu kráteru – dál už to nešlo. Sama sopka se kdysi propadla a z ní vyrůstá nový menší kráter, který není přístupný (ono je to asi lepší, pro mnohé včetně mě by byl přístupný asi jen jednou). Odměnou za výstup nám byl malý otřes sopky s následkem ulomení masy šutrů padající kamsi do dna kráteru. Nalevo se tyčil Kameň, dnes již vyhaslá sopka a za ním byla částečně vidět Klučjevská, nejvyšší aktivní sopka EuroAsie. Krasavice.
Ale to nejlepší bylo za náma. Peřina, ze které mají právo vystupovat pouze ty nejvyšší vulkány poloostrova. A byl to pohled pro Bohy. Kdesi v dáli se tyčil ještě jeden kužel – to nebyla sopka, to bylo umělecké dílo. Později jsem koukal do mapy a říkal jsem si, že to přece nemůže být možný, tak daleko vidět není. Po pozdějším zkoumání - tímhle směrem je posazená jen jedna sopka – Kronocká sopka. Sto padesát kilometrů od nás. Někteří o ní hovoří jako o nejhezčí sopce Kamčatky.
Když jsem se rozhlížel kolem, říkal jsem si, jaký by odsud mohl být rozhled do krajiny, nebýt té peřiny, která jí zakrývá a zároveň jí dává svoje kouzlo tajemnosti. Asi bych to přirovnal k věčné otázce, zda to holkám sluší víc ve spodním prádle nebo bez něj.
Návrat probíhal na chatu relativně poklidně, od výšky cca dva tisíce m.n.m jsme šli prakticky po hmatu. Děkujeme za GPS a hlavně za Bobšův vrozený orientační smysl.


Den 14. – 29.7. – Procházka kolem chaty

Tohle ráno bylo pro nás pro oba příjemným překvapením, po mlze ani památky. Nebylo na co čekat, dle plánu jsme se chtěli ještě podívat k čedičovým varhanům a k sedlu Tolbačik a potom to někudy střihnout zpátky k chatě. Počasí bylo vskutku perfektní, škoda nefotit. A že bylo co fotit. Teplota se mohla vyhoupnout asi k dvaceti pěti stupňům a po komárech ani památky. Sem tam potkáváme medvědí stopy a potkali jsme i dvojici turistů z Irkutska, kteří jeli z Kozyrevsku na Leningradskou bázu ono dopoledne před náma. Do teď mi není jasná jedna věc – nemají problém zaplatit za transport patnáct tisíc rublů, ale celou Kamčatku trajdají v holínkách. Ano, v těch gumových botách co se používaj do bláta nebo při kydání hnoje. Proč si nepořídili pohory?
Potkáváme množství svišťů, hlasitým písknutím dali vědět všem okolo, že jde někdo kolem a zalezli do díry. Žíjí tu dva druhy – jeden je malý a ten druhý o poznání větší. Na sedle Tolbačik dáváme pauzu, já rozvalen na louce chroupu oříšky a kdesi ze zdola slyším sviští písknutí – tak jsem zpozorněl – to je nějak daleko, ten svišť o nás nemůže vědět. Taky neupozorňoval na nás, kde jsme byli před deseti minutama my, tam se teď pase medvěd.
Nejzajímavější máme nafoceno, pomalu se budeme stáčet zpátky k chatě. Zkusíme to druhou stranou, než jsme přišli, třeba bude na druhé straně hřebínku, přes který budeme přecházet, něco zajímavého k focení. Taky že bylo. Došli jsme na horizont a přesně v místě, kde se láme, tak se dobrých sedmdesát metrů od nás objevil dobře živenej medvěd. V ten moment by mi nepomohla ani vysoko-objemová plína. Chvíli jsme na sebe koukali a pak naštěstí utekl. Spodní prádlo si naštěstí zachovalo svou důstojnost, ale chvíli jsme to ještě rozdýchávali. Vyfotit medvěda se mi samozřejmě nepovedlo.
Po návratu na chatu jsme měli návštěvu – skupinku Rusů, se kterými jsme se vezli na Leningradskou bázu. Bobeš měl trochu problém s ruštinou, ale ujala se ho tam jedna holčina a už si celkem obstojně rozuměli. Tahle skupinka byla složená z účastníků rozprostírajících se po celé federaci – pár jich bylo z Moskvy, pár z Petěrburgu, někdo byl z Komsomolska na Amure. Na otázku jak se dali dohromady – známí a známí známých. Hlavní část dovolené měli naplánováno strávit v Klučjevském parku – říkali šestnáct dní.
Nicméně my zvažovali kudy dál. Chtíč říkal jdeme směrem na sever, východně kolem Klučjevský a dojít do Kluči. Asi tři dny cesty. K naší smůle bylo údolí, kterým jsme měli jít, zavalenou hustou mlhou, tak uvidíme ráno. V případě nemožnosti opuštění oblasti směrem do Kluči se dá jít přes i přes „Kopyta“, tj. projít planinu mezi Tolbačikem a Bezymjanym směrem na západ, tam najdeme turistické odpočívadlo s domkem, odtud vede cesta do Kozyrevska. Toť popis cesty o délce sedmdesát kilometrů. Měli jsme jeden bod, s nímž jsme si byli jistí – Kozyrevsk. Večer jsme ještě trochu popili, něco málo zazpívali, vyměnili si kontakty a byli zvědavi na ráno, kudy se budeme moci vydat.


Den 15. – 30.7. – Cesta planinou na Kopyta

Ráno dopadlo přesně, jak jsem předpokládal – údolí směrem přetýkalo mlhou. Bylo rozhodnuto, jdeme přes Kopyta. Z mapy odečítáme souřadnice Kopyt, ať máme aspoň nahrubo směr cesty. U Kopyt začíná les a domek by měl být viditelný už z dálky. Tak tomu budeme věřit. Naši kamarádi se vydávají na Bezymjanyj, vypadá to, že by mohli mít kliku na viditelnost. Loučíme se a každý opouštíme chatu svým směrem. Panoramata jsou opět úchvatná, každou chvíli se zastavujeme a fotíme. Civilizace došla už i sem, míjíme kvalitně zrezlé barely. Občas nám překříží cestu nějaký kaňon, občas projdeme brod, cesta probíhá naprosto bez problémů. Nalevo máme ukázkový výhled na Tolbačik, za zády se tyčí Klučjevská a vedle ní Kameň, oba bohužel zahalení do mraků. Jak si tak vykračujeme a vstřebávám to kouzlo kolem sebe, tak Bobeš najednou vydal blíže nespecifikovaný zvuk, že ve mě až zatrnulo – „Co se děje?“ „Tam. Medvěd. Běžel proti nám.“ A taky že jo – on nás neviděl a jako na potvoru jsme šli proti větru, takže ani necítil.
Pomalu jsme se přibližovali ke Kopytům – dle GPS nám zbývalo asi pět km. Vidět / zažít tohle za jiné situace nebo na jiným místě tak zuřím jaký jsou lidi čuňata, tady jsem byl rád. V dáli v trávě byly vyjetý koleje. Koleje, které vedly na Kopyta. Po výsledném měření jsme se sekli jen o osm set metrů, což beru za úspěch (z mapy 1:100 000 vytištěnou na A4 jsme odečítali souřadnice svinovacím metrem, celé prokládané silnou numerickou korekcí).
Kopyta. Došli jsme. Přístřešek se jim povedl, chatka vedle taky. Strážce tu není, zamčeno není, tudíž můžeme dovnitř. Nějaká dobrá víla nám tu nechala igelitku brambor. Rozhodnuto, k večeři bude guláš s bramborama. Malou vadou na kráse byla skutečnost, že nikde poblíž nebyla voda a v petkách nám po celodenním pochodu nic nezbylo.
Asi po hodině hledání a vyhánění medvědů z roští, zda náhodou neseděj na prameni jsme objevili něco jako tekutý bahno. Teče to, tak v tom snad voda bude (na ropu to nevypadalo). Naplnili jsme co jsme měli a vzhůru destilovat. Kombinace papírový + plátěný kapesník se ukázala jako docela silná zbraň. Destilka z toho sice nebyla, ba ani průhledné to nebylo, ale už to mělo k vodě mnohem blíž. Při porovnání čistoty brambor a čistoty vody jsme se jednohlasně shodli jako naprosto zbytečné brambory umývat. Výslednej guláš byl vynikající. Navařeno do dvou ešusů, snědlo se všechno. Jdeme spát, zítra nás čeká výživný den.


Den 16. – 31.7. - Kozyrevsk

Na tenhle den nebudu dlouho vzpomínat, na tenhle den nezapomenu. Ráno nás vítá jasnou oblohou a já o dvě minuty prošvihnul východ slunce s Klučjevskou a Kameněm v popředí. Sítnice to viděla, foťák už ne. Pakujeme se a řešíme jak s vodou – dohromady máme na cestu jeden a půl litru. Snad někde cestou potkáme pramen. Navlíkli jsme na sebe co šlo – venku už nás vyhlíželi mračna komárů.
Vyrážíme. Cesta je velmi pěkná – taková normální lesní cesta bez děr pro traktor. Odhaduju to na třicet km – gps ukazuje vzdušnou čarou dvacet pět, jdeme vesměs přímo, tak by to mohlo sedět. Celou cestu jdeme lesem, teplota asi třicet stupňů. Všude hejna komárů, my nabalení v moskytiérách, dlouhých kalhotách a rukavicích. Jinak by nás sežrali. K tomu každý na zádech dvacet kilo zátěže, abychom si udrželi fyzičku. Nakonec měla tahle estráda čtyřicet kilometrů, auto nás vzalo na posledních !! dvou !! kilometrech. Pořád les, les a zase les. Cestou jsme nepotkali ani jeden potok, ani jeden pramen. Tady jsme si hrábli na dno oba. Kempujeme kousek za Kozyrevskem u řeky Kamčatky. Snad nemusím ani připomínat, že u řeky jsou taky komáři.
Postavili jsme stan, naházeli věci dovnitř, pozabíjeli asi dvě stě polétavých zvířátek a začali řešit jak na koupel. Vyběhnout ze stanu, skočit do řeky, namydlit se (to pak na člověka chvilku nejdou), smejt ze sebe mýdlo, utíkat ke stanu a asi deset metrů před stanem křiknout na Bobše, ať rozepne stan a skáču do dovnitř. Po té se úlohy vyměňují.


Den 17. – 1.8. - Esso

Cíl máme jasný, domorodou vesnici Esso. Startovní pozici taky, Kozyrevsk. Šli jsme na stopa, po třech hodinách jsme byli úspěšní, stopli jsme autobus. Naše cesta vede opět přes přívoz, cca třicet km za přívozem je křižovatka. Autobus pokračuje rovně do města, my potřebujeme doprava do Essa.
Je krásně, asi třicet stupňů a podle stavu vozovky dlouho nepršelo. Mimo jiné to je znát i za každým projíždějícím autem, vozovku tu tvoří uválcovaná hlína. Stopování tady je ohromná zábava, po silnici projede za hodinu pět aut dohromady oběma směry. Po dvou hodinách s občasně napřímenou paží a zvednutým palcem nám zastavuje borec, že za čtyři hodiny tudy pojede zpátky a že jestli tady ještě budeme, tak nás vezme. Teď musí pro něco do Kozyrevska. Hezky poděkujeme a já si jdu otlouct hlavu o autobusovou zastávku, tohle přece není možný. Naštěstí za půl hodiny nám zastavuje pán, co občas vozí turisty, že nás za dvě stovky vezme. „Berete?“ „Jasný, klidně vás za to pozvem i večer na pivo. Hlavně nás vemte.“ Cesta do Essa má asi sedmdesát km, cestou máme dvě naučné zastávky – ukazuje nám kaňon řeky, prý sem jezdí lidi na rafty a druhá zastávka je u místní vodní elektrárny. Vysadil nás u termálního bazénu, kde jsme vydrželi až do večera.


Den 18. – 2.8. - Esso

Než se pustíme do nicnedělání, tak bychom si rádi prošli vesničku – našli jsme tu infocentrum – necháváme si tu batohy a nalehko vyrážíme pokoukat co je kolem. Přišlo mi to tu jako jiný svět – žádná ponurá atmosféra – lidé kolem veselí, přátelští, nikde žádný komáři, docela uklizeno, pěkně postavená stavení, mají tu i muzeum. Moc pěkná dědina.
Kolem bazénu mají něco jako pódium, kde se místní opalují, přidáváme se k nim. My navíc vedle v potoce perem, sušíme a vegetíme. Po dvou hodinách válení se jdu podívat do muzea – rád bych se dozvěděl něco o místních obyvatelích a lepší příležitost už asi nebude. Ujala se mě místní holčina, do svých sedmi let žila stylem života původních obyvatel, po té se přistěhovala do vedlejší vesnice. O zvycích svých předků věděla skutečně hodně.
Po dvou hodinách jsem se vrátil – Bobeš mě vítal se slovy – „Tys tam našel ženskou, co? Jinak bys v muzeu dvě hodiny nevydržel.“ Zapírat nemělo cenu. Zbývalo našlapat usušené věci zpátky do batohu a pokračovat v nicnedělání.
V průběhu balení se u nás objevil mladý kluk se slovy „Čautě.“ Byl tu se dvěma kamarádkami, všichni Slováci. Čekali na zbytek výpravy, co se pokoušeli o výstup na Klučjevskou. Spát jsme šli někdy hodně pozdě.


Den 19. – 3.8. - Paratunka

Krom toho, že mi ráno bylo obstojně blbě, byl mile překvapen, že spíme pod stanem. Jak to taky mohlo dopadnout jinak, když se Češi a Slováci potkají někde na východě Ruska.
Po sbalení věcí a hození krosny na hřbet se vydáváme směrem na výpadovku z Essa – zkusíme stopovat. Třeba to zase vyjde. Do deseti minut nám zastavil kluk s Land Roverem, že nás může vzít do Milkova, je to vesnice asi na půl cesty do města. Petropavlovsk byl odtud asi pět set km. Za tři hodinky jsme v Milkovu, borec nás vysadil na konci vsi, popřál nám hodně štěstí ve výletování a odjel kamsi zpátky. Pomalu jsme si ani nestačili opřít batohy o patníky a už se nás ptal pán v UAZu, kam nás může vzít. Že sice jede jen asi dvacet km, ale každý kilometr k dobru, ne? Nakonec jsme s ním šli na kus odpoledne na ryby – nachytali jsme asi dvacet kilo lososů, pobaštili kaviár, spláchli to panákem vodky, pobavili se o tom kam tady chodí střílet medvědy a my měli nejvyšší čas k odchodu. Pán byl nějaký vedoucí místní policie – dovezl nás k místní kontrolní buňce (umístěné na cestě do města) a řekl právě sloužícím dopravákům, ať nás posadí do prvního auta, které pojede na Petropavlovsk. Stopování by prý bylo nadlouho, tohle je rychlejší způsob jak se tam dostat. Poděkovali jsme, rozloučili se, pán odjel a my jsme do deseti minut měli zařízený odvoz.
Vezl nás správce oblasti, do které spadá i Esso, musel služebně do města. Docela měl přehled o kraji, celou cestu nám říkal nějaké zajímavosti týkající se dané oblasti, kterou jsme zrovna projížděli. Zvažujeme, zda vůbec jet do PetroPavlovsku, když tam nic nepotřebujem. Nechali jsme se dovést do Jelizova, odtud pokračujeme do Paratunky a dál na Mutnovku. Kempujeme kousek za Paratunkou.


Den 20. – 4.8. – Cesta k Mutnovce

Z našeho kempoviště se vydáváme směrem k silnici vedoucí na geotermální elektrárnu, míjíme potok a někdo z nás v něm zbystřil lososa. Scházíme k potoku, odpočívá dobrých dvacet ryb. Z posledních sil bojují s protiproudem, aby se dostali co nejdál. Vody tam bylo asi po lýtka. Břichem drhnou o dno, nad hladinu jim vykukuje hřbet. Někteří z nich se dají chytit do ruky. Tohle je ten poslední úsek, kam doplouvají divocí lososi, aby se vytřeli. Přesně sem, dál už to nejde. Tady začíná nový život. Úchvatný pohled i pocit, když si člověk uvědomí, čemu má čest přihlížet.
Napojujeme se na hlavní cestu vedoucí k elektrárně, po chvilce nás bere GAZ. Bobeš jde dozadu na korbu, já jdu kecat s řidičem. Je to asi čtyřicet km a cesta trvá dvě hodinky, je velmi slušně rozbitá. Řidič je Ukrajinec, přijel za prací. Dělá tu deset let – ptám se ho, zda někde byl – buď na sopkách nebo v termálech – že nikde, pouze tu pracuje. V zimě jezdí domů, na Ukrajinu. Je to zvláštní, my se sem trmácíme přes půlku planety, abychom ochutnali kus týhle země a na druhou stranu je tu hodně lidí, kteří tu pouze pracují a okolní kopečky a příroda je moc neberou.
Kamčatka má v tomhle zvláštní pozici, že je prakticky odříznutá od zbytku federace, je tu hodně draho. Veškeré jídlo, které se rychle kazí, sem vozí letecky, lodí to je na dlouho. Ostatní věci sem vozí loď, ale taky to není nejlevnější. Z tohoto důvodu je tu dražší i cena práce a pro menší státy z bývalého SSSR to je zajímavá destinace pro přivýdělek. Svým způsobem tu moc práce není, ale kde je, tak bývá dobře placená.
Naše cesta je u konce, řidič nám ukazuje, kudy máme pokračovat. „Tam je Goreli, tam je Mutnovka. Ať Vám vyjde počasí a bacha na medvědy. Hodně štěstí.“ Loučíme se, nasazujeme na hrb naše dvaceti kilogramové nádhery a vykračujeme směrem k Mutnovce. Asi po deseti kilometrech potkáváme již kempující skupinku Rusů – zjišťujeme, zda by se tu našlo místo i pro nás. Je tu poblíž voda a budeme i menší lákadlo pro medvědy. Nejdřív se na nás moc netváří, nakonec se z nich vyklubou prima spolunocležníci. Naproti nám je Goreli, trochu kouří, výstup tam ale nemáme v plánu.


Den 21. – 5.8. – Výstup na Mutnovku

Ráno vycházíme téměř nastejno. Rozdíl je v tom, že my odhadujeme trasu podle GPS a oni mají zaplaceného průvodce, což se průvodci samozřejmě nelíbí. Naštěstí na cestu na Mutnovku vede velmi pěkně vyšlapaný chodníček souhlasný se záchytnými body, tak nám je celkem buřt co si průvodce myslí.
Do kráteru dorážíme jako první, skupina dobrou půl hodinu za námi. Je to tu učiněné divadlo. Fumaroly – od nejmenších s průduchem několika mm až po průduch skoro metr v průměru. Všude to kouří a bublá. Pekelníkovo doupě. Kouzelná podívaná. Fotíme, co to jde. Fantazie. Po chvilce mi ve foťáku kolabují baterky.
Opouštíme Mutnovku, času máme habaděj, vracíme trochu jinudy, kolem geologicky aktivního podloží – jsou tu malé bahenní sopky. To vše je na plácku asi padesát na padesát metrů. V dálce je vidět geotermální elektrárna, tam půjdeme zítra. K pozdnímu odpoledni se vracíme ke stanům, děláme večeři. Než jdeme spát, debatíme s ostatníma nocležníkama.


Den 22. – 6.8. – Geo Elektrárna

Vydáváme se směrem k elektrárně – v dáli jsme zahlídli vysoký sloupec unikající páry, samozřejmě nás zajímá co to je. V době, když řešili, kde postaví elektrárnu, tak dělali průzkumné vrty – tohle byl jeden z nich. A už ho nezatěsnili. Tak tu syčí pára z nitra země asi do třiceti metrový výše. Už asi hodně let….
Než dojdeme k elektrárně, potkáváme pár rozpadlých těžebních věží. Kousek od elektrárny je celkem rušno, kempují tu turisti. Našli jsme tu i plácek pro nás. Budím celkem pozdvižení, dostal jsem chuť se po několika dnech umýt – lezu do potoka, který pramení někde pod sněhovým polem, mám z toho pocity jako bych se koupal v tekutým dusíku. Chuťovka. Ruští turisti ze Sibiře jen kroutí hlavou.


Den 23. – 7.8. - Paratůnka

Objekt elektrárny i okolí působí značně zchátralým dojmem. Mají tu kolem cesty asi patnácti metrové tyče – na mou otázku „Proč“ se mi dostává jednoduché odpovědi. Kvůli sněhu. V zimě ho tu bývá i dvacet metrů. Kroutím hlavou, že to asi nee, na nudli mě neutahá. Borec ukazuje na sousední hotel na pomačkanej plech na střeše – „Vidíš? Loni v zimě se po tom projela rolba.“ Poděkuju za vysvětlení, nemám dalších otázek. Páru tu sbírají ze čtrnácti vrtů, které se sbíhájí se do paro-generátoru. Výkon elektrárny je padesát MW, teplota páry je mezi sto čtyřiceti a sto šedesáti stupni celsia.
Vracíme se směrem ke komunikaci vedoucí do Paratunky a doufáme, že někoho stopneme. V jednom místě má sněhový tunel výšku nad cestou tři metry. V srpnu. Začínám těm dvaceti metrům sněhu čím dál víc věřit. Zastavuje nám paní, veze nás půlku cesty, po té odbočuje někam k vodopádu. Stopujeme další auto, směřující taktéž směrem vodopád. Kluk říkal, že když už jsme tady, tak vodopád musíme vidět, ať jede s nima. Vyplatilo se, vodopád stál za to. Vzal nás i kus cesty zpátky na Paratunku.
Odpolko nám volali kamarádi ze Slovenska, zda nejsme někde poblíž Paratunky. Měli za sebou lososí hody. Taktéž jsme dostali tip, kam pro lososa. Taktéž přijeli ze shora z Mutnovky, byli i na Gorelym – říkali fantazie, že jsme udělali chybu, že jsme tam taky nešli. Naše velká blbost. Ještě máme trochu času, tak zkusíme štěstí. Oni pokračovali do města, my zůstali v Paratůnce.
Procházíme vesnici, najednou zdáli slyším nějakého borce na nás hulákat, kdo jsme. Pozval nás k sobě, dali jsme si panáka a jak zjistil, že spíme pod stanem, tak to jako že ne. Vezme nás k sobě na chatu. UAZem. Po deseti km zjistil, proč mu to na čtyřku s plně vytočeným motorem nejede víc jak čtyřicet – páčka na rozpůlení převodovky je věc záludná. Chata parádní, už jsem se těšil, že se vyspíme jako lidi. Načež přijel nějaký jeho kamarád, že tam má dneska mít mecheche a turisti nejsou mezi zvanýma. Nasedáme zpátky do UAZu a jedeme zase někam úplně jinam – dojeli jsme k soutoku dvou řek, kde se to lososama jen hemžilo. Koukal jsem na to jak malý dítě.
Byli jsme u rybný stráže – je to nějaká chlastací brigáda, která má dávat pozor na ryby, aby je nevymlátili místní pytláci. Bylo tam asi pět chlapů z různých koutů Ruska a dvě holky, který dávaly pozor na ně i na ryby. Tak nás seznámili a začalo se. Posadili nás před stůl a vyber si, co chceš – vodka, koňak, samohonka. Jsou tam z toho důvodu, že losos, který připlave na soutok dvou řek je v tom místě nejzranitelnější – i několik dní se rozhoduje, které řeka je ta, ze které pochází. Bobeš udělal moudré rozhodnutí – utekl dřív, šel postavit stan a už se nevrátil. Časem jsem dohledal stan i já, ulehl jsem a usínali jsme při zvuku střílející brokovnice.


Den 24. – 8.8. – Cesta na Goreli

Z pánů ráno vypadlo, že jsme měli vedle stanu pytláka, tak po něm stříleli, proto ty zvuky. Něco na tom bylo, pytlák tam nechal pěknou kudlu, od té doby je Bobeš jejím novým majitelem. Balíme, prohlížíme stan, naštěstí ani nebyl moc děravej od broků, loučíme se a razíme opět k silnici vedoucí ke geotermální elektrárně.
Stopovat se moc nedaří, po nějaké době nám zastavila rodinka, která naštěstí jela téměř kam jsme potřebovali. Dorazili jsme na křižovatku, odtud to byli asi tři km k táboru, odkud se chodí na Goreli. Tábořiště nalezeno, byla tu jurta a v ní dva kluci na brigádě. A všude kolem stany. Jurta sloužila jako zásobárna jídla pro zájezd, který následně měl spát v okolních stanech a další den jít na Goreli. Nikoho tu však neměli. S klukama jsme celý večer hráli karty.


Den 25. – 9.8. - Partůnka

Po dlouhé době se zkazilo počasí, mrholí a je pod mrakem, tak akce Goreli padá. Loučíme se s klukama a jdeme směrem k cestě stopovat někoho směrem do Paratunky.
V Paratunce jdeme na jisto směrem k řece, jejíž břehy jsou posety hromadami ryb, kterým nebylo dopřáno doplout až do konce a vykonat svoji biologickou povinnost. Odvrácená strana pochoutky jménem kaviár. Pytláci nám chytli lososa, vyvrhli, popřáli dobrou chuť a pokračovali v masakru. Rozumně smýšlející člověk se chytá za hlavu, když to vidí všude kolem – tady nejde o maso, tady jde o kaviár. Pytlák chytí rybu, v lepším případě ji zabije, rozpáře jí břicho, vytáhne jikry a ryba letí do roští. Stovky kilogramů mrtvých ryb kolem. Síla.
V místním obchodu jsme koupili roli alobalu, pár česneků, sůl a razíme k našemu původnímu tábořišti rozdělat oheň. Za ten večer jsme zbaštili ve dvou dva a půl kila lososa. Byl výbornej.


Den 26. – 10.8. - PetroPavlovsk

Volám Irině, slečně co jsme se s ní zapovídali při první cestě do Paratunky, nabídla nám na pár dní ubytko – má volný byt a nikdo jej nevyužívá. Setkáváme se kdesi ve městě, následně nás bere kousek autem do čtyř-poschoďového cihláku. Dostáváme klíče od parádního bytu jedna + jedna.

Den 27. – 11.8. - Petropavlovsk

Trajdáme po PetroPavlovsku. Jdu se přesvědčit, zda je voda v Avačinském zálivu skutečně slaná. Je, propojení s Pacifikem je skutečně kvalitní. Nakupujeme všechno možný, uzeného lososa, kaviár, nastává období neskutečného obžerství. Místně vyrobené věci jsou cenově přijatelné, dovážená rajčata a okurky stojí kolem sto padesáti korun za kilo.

Den 28. – 12.8. - PetroPavlovsk

Máme sraz s Irinou, ukáže nám město a trochu okolí. Pomalu začínáme balit, nakupujeme suvenýry, zítra nám letí letadlo.

Den 29. – 13.8. - Moskva

Ráno se v rychlosti se loučíme, kromě klíčů předáváme Irině bonboniéru a kafe jako poděkování za ubytování a míříme na letiště. Zpáteční letenky jsme našli, batohy odbavili a teď už se jen těšit na devět hodin letu. Letíme spolu s časem, odlet je o půl druhé, přílet o půl třetí.
Po devíti hodinách dosedáme na Šeremětěvo, na karuselu nám přijíždějí oba batohy. Máme tři hodiny času, jedeme na Rižský vogzál. V mezičase nakupujeme v jednom supermarketu po cestě suvenýry typu vodka a koňak. Dorazili jsme necelou hodinku před odjezdem vlaku, prostě akorát. Už se těšíme až zalehneme, v letadle jsme zase ani jeden nespali a díky tomu máme dnešní den o devět hodin delší.


Den 30. – 14.8. - Riga

Lehce před poledním nás vítá Riga. Vždy se sem těším, je to neskutečně pozitivní město. Jako první jdeme na trh, kupujeme melouna, broskve a zeleninu. V porovnání s Kamčatkou to tady je za pusu. Máme asi dvě hodinky na to dopravit se na letiště, po třetí hodině nám letí letadlo domů.
Na Ruzyni se loučím s Bobšem, domů má odvoz. Mě čeká opět vlak, domů dorážím kolem osmé večer. A ráno do práce.


Pár slov na závěr

Kamčatka má svoje neuvěřitelné kouzlo. Země, které disponuje svými znamenitými přírodními krásami. Díky své odlehlosti celkem úspěšně odolává masovému turismu a zachovává si svoje kouzlo divočiny. Je pravda, že každé místo na zemi má svoje kouzlo, ale s mojí slabostí pro sopky má tento poloostrov něco navíc. Setkali jsme se s dobrosrdečností některých místních, stejně tak i lhostejností jiných. Docela jsem i rád za ty počáteční nešvary, že všechno nešlo tak hladce jak bychom chtěli, ale díky tomu jsme si o to víc vážili pozitivních chvil. Zeptejte se nás, zda bychom jeli znovu, říkáme „Ano“.
S Bobšem jsme byli oba překvapeni, jak jsme si sedli. Před odletem jsme se viděli asi dvě hodiny v Pardubicích, když přiletěl z Nového Zélandu, abychom se otipovali, zda se tam za ten měsíc vzájemně nepozabíjíme. To, že to zmákneme bez jediný ponorky – to byl asi jen hodně odvážnej sen. A povedlo se.
Při návratu jsem hodil do placu nevinnou otázku – kam dál – já mám ty sopky docela rád, zkusil bych něco podobnýho. Island má svoje kouzlo, ale chyběj sopky, který jako sopky i vypadaj. „Nemáš tip?“ Dostalo se mi jednoduché odpovědi. „Seš blbej, ze začátku jsi nasadil moc vysoko laťku, tohle už asi jen tak něco nepřekoná. Zkus Zéland, tam je taky pár sopek.“ Já silně věřím, že se sem ještě nejméně jednou vrátím.