www.vapenik.com

Radovan Vápeník | osobní webstránky

Jak se to zrodilo

Tedy jak to začalo? No jak jinak než u pivka v takové pěkné hospůdce. Tam se zrodil náš další bláznivý a všichni doufali, že i trochu dobrodružný plán nové výpravy. A protože jsme už o prázdninách měli Vysoké Tatry projité, tak se naše pozornost zaměřila na Tatry Nízké. Na Slovensko jsme měli přijet jak jinak než vlakem a protože naše neohrožená skupina byla na Slovensku vlakem nedávno, tak nás cestou nic nepřekvapilo.

Den 1.

Cílová stanice se stala Tatranská Štrba, dál jsme měli pokračovat autobusem, protože to odtud byla ještě pěkná štreka. Takový byl spoj, vyhledaný ze spolehlivého zdroje, našeho starého známého IDOSu. A tak tedy vystupujeme z vlaku a potácíme se k nejbližší autobusové zastávce a pomalu si zvykáme na zátěž toho našeho cestovatelského vybaveníčka. Po menším trmácení a buzeraci místních, ale zjišťujeme, že náš autobusový spoj má zastávku v pět kiláků vzdálené vesnici (debilní idos). Začíná to teda dobře. Tak po menším nadávání se všichni sebereme a pokračujeme do vesnice zvané Štrba. I když nejsme moc nadšení, že putujeme po asfaltové silnici místo toho abychom šli po nějaké pěkné horské cestičce, tak ani moc neremcáme, protože počasí je úplně vynikající. Jakmile dorazíme do Štrby, tak se zase všichni kolektivně nasíráme, když u místní zastávky zjišťujeme, že náš autobus už dávno jel a že další už nepojede (opravdu debilní idos). No co, tak nemáme na vybranou a jdeme dál pěšky. Přitom se snažíme stopovat těch pár vozidel co kolem nás projíždějí, ale při našich zjevech to je opravdu beznadějné. Při menší pauze u takového silničního můstku se nám daří konečně nějakého dobráka stopnout. Všichni radostně nastupujeme do nákladového prostoru celkem objemné dodávky a těšíme se z rychle ubíhající cesty. Bohužel po pár nádherně strávených kilometrech mezi pilinami, naše cesta dodávkou končí a my musíme opět po svých. Nakonec se nám podařilo u Kolesárky odchytnout autobus, kterým jsme dojeli až do Liptovský Tepličky. Konečně. Takže už máme dneska tak třista kiláčků ve vlaku, patnáct pěšky, šest v busu a čtyři v autě. Už chybí jen ta loď a letadlo. A to ještě nejsme ani na hřebeni a je asi tak něco po jedné hodině. Z Liptovský Tepličky už vede turisticky značená cesta na hřeben Nízkých Tater. Oni tam popravdě vedou ty cesty dvě, ale zelená je na Král’ovu hol’u, což je takový šeredný kulatý kopec, kam se člověk vláčí půl dne a nakonec zjistí, že tam němčouři vyjíždějí medvědama. Takže tohle ne a my pokračujeme po modrý značce na hřeben a máme před sebou tak deset kiláčků ostrého pochodu. Putujeme stále dál a dál, až jsme nakonec samozřejmě zabloudili. Takže modrou turistickou značku jsme ztratili z dohledu někde bůh ví kde a na mapě moc orientačních bodů taky není ( nebo jsme tam spíš žádný nenašli). Konečně se ale od nějakých dobrotivých houbařů dovídáme, že jsme někde úplně v prd... Z Liptovský Tepličky jsem sice vyrazili po modrý, ale ta už se asi od Adolfa nepoužívá a tak nás dovedla až pod vrchol Panský holi, asi tak pět kiláčků od naší plánovaný trasy. Neztrácíme však na optimizmu ( někteří z nás) a střiháme to kolem seníků pěkně k hřebeni. Občas, když už člověk ani hlady nevidí, zastavujeme na dlabenec. A co by to bylo za žrádlo, bez pořádného panáka navrch. A tak taháme náš „oblíbený“ kalvádos. Proč oblíbený v uvozovkách, no protože po tom neustálém chlastání jsme si ho pěkně znechutily. Po prvním panáku, který jsme všichni (až na výjimky) synchronyzovaně vyplivly jsem usoudil, že se zase tahám s litrovkou chlastu do hor zbytečně. Takže na jeden hřebínek jsme se dneska už vyškrábali, pak z výšky asi 1430 metrů slezli zase dolů asi do 950 metrů a teď zase nahoru na hřeben. Tam někde na protější straně na nás už čeká červená turistická značka, neboli Cesta hrdinů Slovenského národního povstání, ve zkratce SNP. Cestu jsme po chvíli bloudění našli, byla taky modrá, ale byli jsme o jedno údolí dál, než ta původní. Dělat s tím něco už nemělo cenu, a tak jsme po ní stoupali vzhůru. A když řeknu stoupali, tak zase pořádně. Cesta vypadala, že po ní letos jdeme, teda kromě kamzíků, jako první turisti. Chvílemi potokem, pak zase nějakým tím rašeliništěm, přelézáme stromy, oblézáme křoviny a usilovně se probíjíme trávou skoro vyšší, než jsme my. Za vydatného šlehání trávy do očí, jsme sem ale nakonec přece jen dorazili. Třikrát HURÁ,HURÁ,HURÁ. Tak tady už je ta naše červená turistická značka – cesta hrdinů SNP jestli sem to ještě neříkal. Povede nás celým hřebenem pěkně z východu na západ, co víc si už jenom přát. Dáváme si při cestě zaslouženou pauzu, ovšem teď už nealkoholickou (příště ty patoky sebou tahat nebudu!). Ale co bychom to byli za turisty, kdyby nás nelákala další cesta. A tak bágly na záda a zase vzhůru. Za chvíli už jsme na vrcholu Velké Vápenice (1691 m.n.m.). Ono se to takhle lehce napíše, ale ta realita. Sejdeme dolů na místo prvního našeho tábořiště při putování hřebenem Nízkých Tater. Z Velký Vápenice (1691 m.n.m.) to sem, do sedla Priehyba (1189 metrů) byl na několika kilometrech pěkný sešup, ale jsme tady a to je hlavní. Docela legrační. Z jedné strany sedlo Priehibka (to je tam, jak jsme tam začali naše horský putování) a z druhý strany Priehyba. Člověk ale jenom musí našlapat těch 150 výškových metrů a pak zase dalších 500 slézt dolů. Rozděláváme stany, počítáme puchejře a občas zajdeme na pokec s ostatními spolubojovníky. Jsou tady převážně samý čecháčci a pár slováčků. Posléze (asi tak za půl hod'ky) toho necháváme a jdeme radši chrápat. No šli jsme spát radši všichni, protože táborový budíček stanoven na pátou hodinu ranní (to abychom pěkně z rána mohli zdolávat další vrcholy).

Den 2.

Ráno, při strašný kose jsme na nohou jako první, vaříme v rychlosti čaje a soukáme do sebe nějaký to žrádlo. Opouštíme tábor když ostatní teprve vstávají a stoupáme na druhou stranu údolí, než jsme večer scházeli. A jaký sešup to byl včera dolů, takový je z druhý strany zase nahoru. No co alespoň hned po ránu chytíme dobrý tempo (respektive budeme muset). Procházíme nejdříve borovicovými lesy, pak následují smrčiny a nakonec holý hřebínky nízkých Tater. Postupně tedy na naší cestě zdoláváme vrcholky Kolesárová (1508), Oravcová (1544), Zadná hol'a (1619), Homol'ka (1660) a Vrovica (1398), kde cesta trochu sestupuje níž, mění profil a holiny na hřebeni vystřídali dřeviny. Kousek za Ramžou, v lesní bystřině plníme lahve lahodnou říční tekutinou (ono když má člověk žízeň, tak vychlastá i tu vodu z kaluže). Překračujeme přes Bacúšské sedlo, sluníčko nám pěkně svítí do zad a koukáme cestou na vzdálený Ďumbier. No a za chvíli už jsme v sedle Čertovica, který je pouze jedno ze dvou míst, kde silnice protíná hřeben nízkých Tater (jestli tě zajímá to druhý, tak jeto sedlo Priehyba). A samozřejmě že jsme neodolali místní hospůdce, kde jsme naše bolavý nohy zalili jedním studeným českým točeným a vydatným dlabancem. A tak jsme sežrali co se dalo a vyrazili na další cestu. Z vrcholu Lajštroch (1602 metrů – tý jo, to je jak naše Sněžka) jsme ještě vyfotili sedlo Četovica (1238 m.n.m.) s chatou Čertovica a pokračovali dál, někam tam pod Ďumbier. Dorazili jsme na Chatu generála Milana Rastislava Štefánika a zaplatili si nocleh (chtěli za toasi dvě kilča, ale byla v to i snídaně, takže docela pohoda - no lepší než tadyněkde vybalovat stany).

Den 3.

Ráno jsme samozřejmě vstávali opět jako první z celého baráku (v šest hodin!!), zblajzli super snídani a balili věci. Začíná nám třetí den našeho putování, sluníčko se na nás usmívalo, mraky z včerejší noci zmizely a tak už nám nic nebránilo výstupu na první pořádný vrcholek. No nic nebránilo, ale bylo to zatraceně daleko a člověk po ránu byl celej rozlámanej. Ale to už k tomu prostě patří. V tuhle dobu na hřebeni bylo úplně mrtvo, takže si tady člověk připadal jak v ráji. Po chvíli chůze potkáváme za Demänovským sedlem statného kamzíka, dvě kamzice (kozice) a jedno malý kamzíče. Stáli jsme tam tak pět metrů od nich a dívali se jak v klidu žerou vysokohorskou trávu. A tak kolem nich pokračujeme dál. Fotíme ještě statného samce, jak dohlíží na svoji rodinku a taky na mlhu co se válí kolem Ďumbieru. Za chvíli už jsme na Chopku. Takže zase moc nezdržujeme a chvílemi místo chůze normálně utíkáme. Jo, fakt. Normálně jsme tam jak tři magoři běželi, předbíhali "normální" turisty a mazali dál. Pryč od Chopku, Ďumbieru pěkně na západ (no co k tomu dodat, prostě parta magorů). Občas (ale velmi sporadicky) zastavujeme a odpočíváme. Taky nám trošku padla mlha, ale kdo by si toho při našem tempu všímal. Cesta v mlze dost rychle ubíhala, asi taky proto, že se nezastavujeme na čumendu. Překonáváme vrcholek Dereše (2003 m.n.m.), sedlo Pol´any (1837 metrů), vrchol Pol´ana (1890 m.n.m.), Křížské sedlo (1775 metrů), Kotlinská (1940 m.n.m.). Kousek za Chabancem (1955 výškových metrů) si dáváme pauzičku na papáníčko a pak zase dál. Občas se mlha rozplyne, jindy zase není vidět na pět metrů před sebe a nebo dokonce začne trochu poprchávat. Stále tedy pokračujeme dál a jako na potvoru se kousek od nás v mracích tvoří pěkná bouřka. Řeknu vám, že chůze se hřměním za zády jde opravdu nejlíp, a tak jsme ještě zrychlili to naše už dost nadupaný tempo a doslova pelášíme pryč. Ještě cestou potkáváme kolegy cestovatele a litujeme je, že míří vstříc jistému zmoknutí (no myslím, že v duchu jsme se jim tlemili). Nakonec tedy dorážíme k sedlu pod Zámostskou hol'ou a zde nám velí naše smysli zcela jednoznačně. Buďto pokračovat dál v cestě hrdinů SNP až na Velkou Chochulu a poté do Donoval a to s velkou pravděpodobností, že zmokneme a v Donovalech jen těžko seženeme vlak nebo bus domů, nebo uhnout tady v sedle, sejít dolů do Liptovský Lužný a možná že chytíme busa do Rožumberoku a ani nezmokneme . Takže je rozhodnuto. Odkláníme se ze značky, na které jsme strávili dva dny, opouštíme hřeben Nízkých Tater a mažeme dolů. Cesta do vesnice Liptovská Lužná s výškou 717 metrů a hřeben co měl nějakých 1500 metrů vypadala jako docela pohodová procházka na dvě a půl hodinky, jak to psali na ukazatelích. Ale ta realita. Hrůza! Sešup co tady v těch končinách ještě nepamatuji. Za hodinu jsme byli dole a nohy necítili. Opravdová poslední zatěžkávací zkouška. Slezli jsme dolů do Lužný a čuměli jak péro z gauče. Stála si tu totiž za plotem pěkně spokojeně červená octávka s hradeckou poznávací značkou!!! Tady. V takovém vidlákově. Neuvěřitelný. A tak nám už nezbývá dělat nic jiného, než sledovat místní rušnou dopravu, kochat se posledními pohledy na Nízký Tatry a vyčkávat první autobus, co nás hodí do Rožumberoku. Z Rožumberoku hurá na vlak a domů. Nakonec ale musím uznat, že to byla pěkně povedená cesta. Počasí nám přálo, ani jednou jsme pořádně nezmokli a sluníčko svítilo skoro celou dobu. Ani jsme moc nebloudili, cestu neupravovali a ani tu ponorku nedostali. No tak zese někdy příště.