www.vapenik.com

Radovan Vápeník | osobní webstránky

Kudy tudy cestička II aneb Letíme do Tatarstánu

Končí květen, ve škole jsem stihl podělat co se dalo a je nejvyšší čas začít vyjednávat na léto Iževsk. Tentokrát to šlo rychleji, většinu potřebných dokumentů jsme si posílali naskenované elektronicky. Někdy v půlce června jsem dostal pozvání, se kterým jsem musel na ambasádu do Prahy a vzhledem k náporu lidí trvalo vydání víza asi 10 dní. Ale i tak je dost času, v pátek pojedu pro hotové vízum, předám ho Bělorusům, kde dostanu tranzitní, abych mohl jet zase vlakem. Mezitím jedem na Slovensko, tak po příjezdu by už mohlo být vše hotové. No jo, je to sice pěkný, ale to všechno jenom za předpokladu, že nebudu takovej frajer a neztratím občanku, což se samozřejmě povedlo. Na Slovensko teda potřebuju pas a tím pádem se cesta přes Bělorusko se konat nebude. Ještě připadá v úvahu cesta přes Ukrajinu, ale to akorát teoreticky, jelikož je sezóna a vlaky jsou na vyprodaný na 2 týdny dopředu. Takže letecky. Těžko říct, jak dlouho jsem hledal nejlevnější spoj do Moskvy a řešil ten průser s jízdenkama do Iževska, u kterých byl platzkart beznadějně na 2 týdny dopředu vyprodán. Řešení? Neletět do Moskvy. Měl jsem kliku, že byla akorát akce s letenkama do Kazani s přestupem v Kaliningradu za velice rozumnou cenu. A z Kazani to je už jen 300km.

Odlet jsem si naplánoval na pátek 13., lepší datum se dá asi těžko zvolit. Ráno jsem kupodivu nezaspal, zatím jsem nezjistil že bych něco zapomněl, autobus du Prayh neměl zpoždění, v metru taky nikoho nepřejeli, na letiště mi jel autobus asi 3 minuty na to co jsem vylezl z metra, všechno vycházelo na výbornou, což bylo sice příjemné, ale tušil jsem někde zradu. Ruksak jsem na letišti odevzdal, ještě sjel do Hypernovy pro nějaké dobroty na cestu, kde jsem samozřejmě začal s plným ruksakem pískat.Vždycky jsem si myslel, že ty tyče u vchodu do supermarketu by měly pískat když vejdu dovnitř aby se předešlo tomu, že budu pískat u pokladen a onen Securita mi nemusel provádět inspekci celýho batohu.

Blížil se čas odletu, tak byl nejvyšší čas zaběhnout do bezcelní zóny a hledat správnou bránu, do letadla. Měl jsem ještě celých 10 minut a akorát jsem zahlídnul krásně zeleně svítíci nápis Pilsner Urqell. A v tu ránu mě došlo na co jsem zapomněl. Tak rychle, jedno malý ještě stihnu. Zaběhnu dovnitř a ptám se hnedka první slečny u pultu, jestli by mě natočila jednu malou plzeň. A za kolik. Odpověděla mi, že jsem absolutně netušil, která bije – „Já bych Vám to pivo natočila klidně i zadarmo....“ „No, tak .... určitě, já proti nebudu, 2 měsíce se tady neukážu, ať mam důvod se vrátit.“. Odpověď: „Třetinka stojí 80 Kč“. Takhle rychle mi úsměv už hodně dlouho neztvrdnul. Zkoušel jsem ještě smlouvat, ale tudy cesta bohužel nevedla.

Rentgenem jsem prošel, kapesní nožík zavřenej v batohu naštěstí nenašli, na 2 minuty jsem si sednul a nastupovalo se do letadla. Obsazenost asi tak 40 lidí. Seděl jsem s jakousi slečnou původem z Petrohradu, 5 let už žije tady. Dostali jsme instruktáž, co dělat a kudy vyskakovat v případě problémů a už se startovalo. Let trval necelé dvě hodinky. Pilot byl docela umělec, ranvej asi moc rovná nebyla a s letadlem přisál docela měkce. Akorát ve mě moc nevzbudilo důvěru, když po přistání všichni zatleskali – působí to na mě asi tak jako „Dobrý, dneska jsme přistáli. Zrovna se to povedlo.“, v Kaliningradu jsem dostal další razítko do pasu, sdělil že pokračuju do Kazani a rád bych aby tak pokračoval i můj batoh a šel si sednout a 3 hodiny čekat. Ono se tu ani nic jiného dělat nedalo. Dole byla směnárna, tam nás nepustili a letiště prodělávalo celkovou rekonstrukci, tak žádné krámky tady nebyly. Po 3 hodinách nudy a utrpení jsme se přesunuli do letadla, zase do Boeingu 737. Po menším zpoždění se letadlo přesunuje na ranvej, dělám pár fotek a napadá mě kouzelná myšlenka vytáhnout gpsku. Tedy pár čísel: letadlo zvedá předek ve 230km/h, zadek 270km¬/h a vertikální stoupání je v počátku letu asi 700m/min. Rychlost 800km/h nabírá postupně, plnou rychlostí letí asi ve výšce 8km. Opět se podává pivo s oříškama, což jsem si vyložil že večeře zase nebude. Tak si k tomu pivu dám aspoň řízek. Řízek jsem dojedl, pivo akorát dopil a podává se večeře. Prostě u mě klasika, po takový porci jídla usínám jako malý dítě. Bohužel asi jen na 20 minut.

Do Kazani se přiletělo na čas, první dojem po tom co jsem vylezl byla asi 80% vlhkost a 25 stupňů. A to byly 2 hodiny ráno. K letadlu přijeli se schůdkama, přijel pro nás autobus, který nás vyložil u proclívací haly, v které jsme čekali na zavazadla. Dovezli je všechny. Až na moje. Sám sebe jsem překvapil, že po tom co se zastavil onen pás po kterém přijížděla zavazadla a moje tam nebylo, jsem jen pronesl pár sprostých slov a v klidu odkráčel k úřednici a sdělili jí, že v Kaliningradu něco zapomněli. Tak že vypíšeme bumážku, jestli umím psát azbukou. Umím, na čež jsem vytahoval notebook. Co jsem měl za ruksak, jaké byl barvy, v čem byl zabalen, co tam bylo, odkud letím a nevím co ještě. Podpis a je vyřešeno, další letadlo letí v neděli a možná batoh přiveze, jestli zůstal v Kaliningradu. Ať si zavolám okolo poledního, že budou vědět více. Pak už jsem čekal akorát 4 hodiny na autobus do města (700 RUB se mi dávat za taxi opravdu nechtělo), něakým záhadným způsobem jsem se dostal na nádraží, zjistil vlaky a chvilku na to přijel Markus. Za dvě hodinky nám jede vlak a já za tu dobu stihl na lavičce 3x usnout. Tenhle den trval i s časovými posuny asi 30 hodin.


Kazaň - Iževsk, Iževsk - Kazaň, Kazaň – Iževsk

Po příjezdu do Iževska hned volám na letiště, zde mi sdělili že ruksak našli v Kaliningradu a v pondělí ráno dorazí. Aspoň tak. Jdu spát, nic lepšího stejně nevymyslím. Ráno jsem si stihl přeprat tričko, udělat ze sebe trochu člověka a šupem na nádraží zjistit, kdy můžu něčím odjet.

V pondělí ráno jede první vlak do Kazani, takže kupuju lístek a ve skrytu duše doufám, že se tam s báglem potkám. Nařídil jsem si dva budíky, ráno mě samozřejmě vzbudil jenom jeden. Ten druhej by mě sice taky vzbudil, ale až o 3 hodiny dýl, jelikož na něm byl ještě středoevropskej čas. Tady se fakt musí myslet na všechno. Autobus co slibovali na infolince samozřejmě nejel, tak ještě smlouvám s taxikářem cenu na nádraží. Vlak jsem našel správnej, místečko mám u okýnka a teď už jen vydržet 6 hodin sedět a nějak přetrpět těch 300km. A ještě jednou to samý odpoledne. Do Kazani dorážím lehce před polednem místního času, vystupuju a fofrem na maršutku. Kdesi se má přestoupit na bus, co jede k letišti, což jsem trefil naprosto přesně.

Kolem jedné jsem dorazil na letiště a další problém je najít úschovnu zavazadel – sice tu je, ale jakási privátní. Ale mám tu ruksak!!! Tak ještě se vypisují další papíry, slečně naštěstí stačí jen podpisy. Ruksak mám, dokonce ho nepotrhali ani nevykradli. Ještě zjišťuju, jak je to s cestou Kazaň-Iževsk a zpátky, že to chci zaplatit. Sice se zpočátku nechce, ale než se domlouvat se mnou a s mojí lámavou ruštinou tak zvedá sluchátko a posílá mě k druhému terminálu (=abych šel co nejdál a nechtělo se mi vracet, treminál byl na druhá straně letiště). Tady na mě čekali 3 letišťáci, sepsali se mnou další papír, nutno říct že takovou ochotu jsem nečekal, většinu slov mi diktovali po písmenkách a docela by mě zajímalo, co jsem to vlastně psal, snad to něco společnýho s úhradou za přepravu mělo .... ale to už se nedozvím. Podpis, dal jsem jim účty za vlak, které mi k mému obdivu proplatili a hurá zpátky.

Na nádraží jsem se dostal, akorát mi řidič řekl kde mam vystoupit. Kdybych jel tudy kudy jsem to znal, tak by to trvalo hodinu a ne dvě. Ale zase jsem měl pěknou okružní jízdu městem. V 6 večer mi jede vlak a kolem jedné v noci jsem byl v Iževsku. Ještě najít nejlevnějšího taxikáře, odměnou za cenu jsem bylo že jsem ho musel celou cestu navigovat a pak už jen hurá spát.

Týden

Ani nevím jak, první týden utekl jako voda. Většinu času jsem byl na koleji, nikam moc nechodil, většinou tak jednou denně na pokec. Zato Markus se činil, pořád někde běhal za holkama - prostě mluvil, mluvil a zase mluvil. Jako tradičně, ani tenhle pátek jsme nemohli zůstat doma a razili jsme kamsi do klubu do města. Moc dlouho jsem se po klubu sám nepohyboval - potkal jsem pár známých a stihl jsem se samozřejmě seznámit. Druhý den jsme šli ven, bylo hezky, doma sedět nebudem. Příjemná holčina.

Sobota večer, řeším jestli někam půjdem nebo na to hodím bobek, s Markusem jsme už byli domluvení, akorát se mě nikam moc nechtělo. Ale budiž, půjdem do Iskry. Za vstup chtěli nekřešťanské peníze, ale jak se říká žijeme jenom jednou a ještě jsme tam nebyli. Vejdeme dovnitř a tam pusto. Pár lidí sedí za stolama, toť vše. Něco přes hodinu kecáme, popíjíme co bar dal a rekapitulujem že Iskru příště už asi nee. Kolem půlnoci začínají chodit lidi a mezi nimi dorazila jedna kamarádka. Samozřejmě že ne sama, holky moc často samy nechodí. Trochu se potancovalo, popovídalo, což byl s mým akcentem a hlukem okolo trochu problém, ale budiž.

Příští den jdeme s kamarádkou kamarádky na procházku - tak různě po městě. Příští den zase. A pak znovu. Už je to dlouho, co jsem si s někým tak hezky rozuměl. Hodně dlouho. Bohužel holčina za pár dní odjiždela do Petěru, měla tam práci. Byla tu na dva měsíce a k poslednímu červenci jí končila dovolená. Ke konci týdne jsme se domluvili, že si ještě půjdeme do Iskry zatancovat.

Sobota pro mě nepřipadala v úvahu, to budu pryč, tak půjdeme v pátek. Byl to docela zajímavý den, hlavně večer v klubu. Občas se člověk dozví věci, o kterých by nepřemýšlel ani teoreticky. Žádnou oklikou přes 5 lidí - od kamarádů či kamarádek, přímo od pachatele - tady spíš od pachatelky. Jestli byl pátek zajímavý den, tak mě nenapadá jak hodnotit neděli, když jsem se s ní loučil u vlaku, který odjížděl na Petěrburg. Celkem zvláštní pocit z prožitého týdne. Akorát nevím jestli je kladný nebo záporný.


Jedeme na východ

Bylo kolem začátku srpna, když jsme s Markusem rozebírali, kam podnikneme nějakou cestu. V úvahu připadal tak akorát Petrohrad, všechno ostatní bylo jaksi z ruky. Ale asi ne tak docela, když jsem pár minutách debaty, kam že to vlastně pojedeme na prázdniny, začal řešit vlakové spoje do Irkutska. Strávil jsem s tím dobré dva dny, ponevač dostat se k tomu hodně velkému jezeru není v létě sranda, holt nejsme jediní kdo nechce doma sedět na zadku. Nakonec se cosi podařilo pořešit, sice asi s 5 přestupama a 4 dněma jízdy, ale zato si prohlídneme pár větších ruských měst.

Vyrážíme 6. z Iževska do Ekaterimburku, odkud jedeme dál na Tjumen, Omsk, Novosibirsk a konečně Irkutsk. Jak dál, to se bude řešit na místě. Cesta začala zajímavě – jízdenky 3 dny před odjezdem na lehátkové vozy do Ekaterimburku už nebyly a tak jsem holt musel koupit na sezení. Dobrá představa, strávit prvních 12 hodin ve vlaku v křesle. Naštěstí se je v den odjezdu povedlo vyměnit za kupé. Ještě co se týče počasí, tak podle předpovědi to bude průser s velkým „P“, má hodně pršet a zima. Výborná představa, vyjíždíme.

Do Ekaterimburku dorážíme 7. ráno, máme pár hodin času, tak se jedeme podívat na Euro-Asijské hranice. Ta samá cesta jako v zimě, zase maršutkou, řidič je muž znalý tak jsem mu nemusel ani moc dlouho vysvětlovat kam to chceme. Na místě jsem docela překvapenej, na to co v zimě tady bylo za památník tak ruské buldozery a Kamazy to tu přetvořili neuvěřitelně, teda spíše přetvářejí. Ještě tu chybí postavit hotel, co by si zákazník vybral jestli chce spát v pokoji v Evropě nebo v Asii.

Zpátky se vracíme opět stopnutým busem, vylézáme na nádraží a jdeme rovnou ke stánku zaplatit si výlet po městě s naučným výkladem. V ruštině. Tak jsme se dozvěděli, kde zastřelili carskou rodinu a pak se ještě hezky postarali o to, aby se ji nepovedlo zpětně identifikovat – prostě dobrota to slyšet. A taky pár slov o městě samotném. Po prohlídce bylo ještě trochu času, tak jsme pokoukali na tatíčka Lenina, projeli se metrem, trochu pojedli salát z místního krámu, načež se automaticky dostavil pocit průjmu, tak jsme oba fofrem hledali místo kam si odložit. Trenek jsme přeci jenom moc nebrali.

Do Tjumeni jsme odjížděli kolem večera, příjezd kolem půlnoci. A v 6 ráno do Omsku – prostě cestování jak má vypadat. Přes den ve vlaku a přes noc na nádraží. V Omsku jsme pokoukali asi hodinku, potom byla celkem kvalitní průtrž mračen, tak nešlo jinak než se otočit směr nádraží a vyčkat na vlak do Novosibirku tam. Odjezd kolem 7 večer, příjezd kolem 4 ráno. Všechno moskevský čas, je potřeba přičíst ještě 3, resp. 4 hodiny časový posun. A pokud z toho chceme udělat středoevropský čas, tak ještě ke všemu dvě hodiny přičíst.


Centrum Sibiře

Ráno dorážíme do Novosibirsku, zažívám neuveřitelnej pocit blaženosti. Novosibirsk. Já jsem v Novosibirsku.

Hned po příjezdu ještě řešíme jízdenky, zjistil jsem že z Irkutska pokračuje vlak podél Bajkalu, tak není důvod přesedat na jinej. Dokupujeme jízdenky, okukujeme budovu nádraží a sháníme nějaké jídlo. Nádraží tu mají opravdu obrovské, zatím asi největší a nejhezčí co jsem viděl.

Venku stojí babky a prodávají takový nesmysl z těsta, vevnitř je pátek, brambory a celé to je obalené v těstě a opečené na oleji. Když se člověk nedívá na vzhled, tak je to i celkem dobrý. Mapu města jsme sehnali, tak pomalu řešíme kudy kam – samozřejmě někam na břeh Obu, co přes to jel vlak tak to je řeka velká jako .... prostě hodně široká řeka. Počasí celkem šlo, na nebi ni mráček. Chodíme po městě, zabrousíme do jednoho supermarketu, mají tu i čerstvé pečivo, tak obědváme, nasedáme na metro a jedem přes řeku do druhé části města. Pokoukali, pofotili, začíná se zatahovat, tak valíme zpátky na nádr. Jen co jsme zpátky, začíná krápat a následovala pěkná průtrž mračen. Už si pomalu začínám zvykat.

Po dešti se vydávám do města, že si do toho krámu pojedu ještě koupit to ono dobré pečivo – tak se ptám místních čím se tam dostanu, jsem línej jít pěšo. Poradili, za chvíli přijíždí bus, nasedám na něj a po 20 minutách zjišťuju, že jede kamsi jinam než mi sdělili. No trvalo mi asi 2 hodiny, než jsem se dostal zpátky a následně do onoho obchodu s pečivem. Aby toho nebylo málo, tak tam na mě po příchodu koukaly prázdné regály. Nakonec jsem uspěl aspoň u bábušek na nádraží – u nich sehnat pirožky je prostě sázka na jistotu. A za pár hodin odjíždíme směr Irkutsk.


Moooc velké jezero

Následující den trávíme tak různě ve vlaku, hrajem karty, vymyslely jsme česko-německý pravidla u ruskejch karet (je jich 36), tak je to celkem zábava. Nebo se bavíme se spolucestujícíma, koukám z okna, občas si udělám cosi k jídlu a prokládám to spánkem. Romantika na kolejích jak má bejt.

Další den po 32 hodinách ve vlaku dorážíme do Irkutska a potom jedeme ještě trochu dál. Asi půl hodiny před Sljudankou vidím poprvé Bajkal. Mooooc velký jezero. Hodně moc velký jezero. Prostě to největší sladkovodní. Těžko se to popisuje, co to se mnou dělalo. Tolik vody. Hlavně když jsem se naposledy myl v Iževsku.

Fotíme jak smyslů zbaveni. Dorážíme do Sludjanky, pokračujeme do Bajkalsku, kde vystupujeme. Ze Sljudjanky vede železnice hezky podél Bajkalu, pohádka. A co se týče počasí, krásně modrý nebe.

Vystupujeme, dozvěděli jsme se že Bajkalsk je ještě trochu jinde než postavili nádraží, tak musíme busem – naštěstí jel za chvilku a jízdenka byla drahá asi jako čtvrtka chleba. Ve městě (spíš ve vesnici) jsme objevili trh, kupujem co se dá – nebyl bych to já, abych neochutnal uzenou rybu z Bajkalu. Tak kupujeme rovnou dvě a razíme k vodě. Tam řeším dilema, jestli se nejdřív najím nebo se půjdu umejt. Ryba vyhrála. Za 20 minut s plným žaludkem a žádnou odvahou stojím na břehu a řeším, jak se dostat do tý studený vody. Pokud možno aby mě nebyla zima. Po tom, co jsem do vody strčil nohu mě bylo jasný, že to jinak než s rozběhem nepůjde.

Po 2 hodinách opalování a přežírání se kutíme plán, co budem následující 3 dny dělat – tak plán byl jasnej: pěšo do Sljudanky, pokoukat po břehu Bajkalu, pokoukat po kolejích Transsibiřský, občas někde přespat, pak zpátky do Irkutska a tam se podle času uvidí co dál.

Sladké moře

Vydáváme se po pláži směr Sljudanka, ani tu není moc narváno, není problém v případě potřeby najít volné místo. Kde se nedá projít, tak jdeme hezky nahoru k železnici a jdeme po kolejích. Od pláže k železnici to je tak 50m, tak žádná tragádie. Kde se nám líbí, tak občas děláme pauzu a jdeme se vykoupat. Začínám si zvykat, stačí trochu plavat a ve vodě tak velká zima není. Fouká trochu vítr, tak se dělají vlny, tak 20m od břehu můžou mít metr.

Pokračujeme dál, na pláži jsou šutry a blbě se po nich jde, stoupáme nahoru k železnici. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Sloup. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Sloup. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Pražce. Sloup. A takhle asi 5 km, potom se vracíme dolů k pláži. Takhle do večera asi ještě 3x, potom hledáme něco na kempování. Jsem velmi dobře vybaven, na celou cestu jsem si vzal 30l batůžek. Prostě frajer z Čech, takže jaksi moc velkou výbavu na kempování nemam. Navlíknul jsem se do dvojích kalhot, dvou triček, bundy, zabalil do deky a čekal na mumifikaci. Ráno jsem se cejtil, jako bych celou noc nespal. Taky že skoro ne. Ale stihnul jsem aspoň východ slunce.

Další den pokračoval defakto podobně jako předchozí, potkáváme pár brodů. První jsme přebrodili, ostatní odmítám a rači jdu přes most, jelikož voda co tady teče asi nahoře taje z ledovce. V půlce potoka si říkám že to je snad tekutej dusík, studený až hrůza.

Přespáváme opět u břehu Bajkalu, usínáme zase zabalení jako místní v zimě. V půlce noci se proberu, kouknu na nebe a ono jaksi bez hvězd. Tak si říkám že celkem průšvih, pršet snad nezačne. Nato jsem usnul a zdálo se mi cosi typu že jsem někde v Novosibirsku, že tam je zase průtrž mračen a já jsem promoknul až hrůza. No, a v tu chvíli mi začalo pršet na nos. Bohužel na živo. Tak vzbudit Markuse, sbalit věci, vyškrábat se na koleje a hledat úkryt. Ve 3 ráno. Po hodině dorážíme na nádraží do Sljudjanky, obsazujeme křesla a budí nás kolem 10 ráno nějaká nádražačka, ať táhnem spát někam jinam.

Venku je zamračeno, dospat není kde, trochu koukáme po vesnici. Našli jsme autobusové nádraží, jízdenky na maršutku do Irkutska jsou, tak se loučíme se Sljudankou a razíme do Irkutska.


Irkutsk

Po dvou hodinách kodrcání po poctivých ruských cestách jsme dorazili do Irkutsku. První kam jsme se vypravili byla místní smažírna pirožků a jiných na olej bohatých specialit, poobědvali a zjišťovali kudy do přístavu. Samozřejmě na Raketu. Pár rad pomohlo, z nádraží tam jezdí přímo maršutka. Dojeli, našli kasu, usnesli se že cena je celkem přijatelná, tak fofrem k okýnku koupit jízdenky na zejtra. Hmm, jsou akorát na odpoledne. A to v době, kdy nám odjíždí vlak zpátky. Na smutek jsme si každej koupili pivo a řešili co dál – udělal jsem pár fotek, vypil druhý pivo a zrovna přijížděla loď – z Livstvjanky (dědina na břehu Bajkalu, kam jsme chtěli). Trochu ji fotím, přišel jsem trochu blíž, ať udělám lepší fotky a přitom jsem potkal šéfovou, co se částečně stará i o jízdenky. Udělal jsem smutný oči, skrčil ramena a řekl, jaká škoda že lístky nejsou, když už zítra odjíždíme. Dostalo se mi odpovědi, ať dorazím zítra ráno, nic negarantuje, ale možná cosi bude.

Ještě jsme chvíli poseděli v přístavu, byla tu mini-atrakce, jak místní dobývají z vody přívěs pomocí Kamaze. Naučné. Hlavně pro ekology. Pomalu se sbíráme, stopujeme další maršutku a jedeme na nádraží vyhlídnout si nějakou pěknou lavičku k přespání. Sobě jsem našel úplně luxusní, nějaký šikula z ní před mnou vyrval opěradlo, díky čemuž se můžu natáhnout jako na posteli. A k tomu je v nádražní hale teplo. Pohádka. Sice mě asi 5x za noc vzbudí policajt, že se tu spát nebude, ale jakmile zašel za roh tak jsem se vrátil zpátky do vodorovné polohy a pokračoval v chroptění. Ráno v 7 budíček, zkontrolovat kolik nám toho bezdomovci přes noc sebrali a hurá na Raketu. Ještě jsem obětoval 10 rublů za toalety, kde mají mimo tureckých záchodů i umývadlo s teplou vodou a možností umýt si zuby. Po ránu to jaksi bylo nutné, v hubě jsem měl jak v polepšovně.

Dorazili jsme na Raketu, jdu ke kase a dozvídám se že mají jen jedno místo volné. Po chvilce hezkých úsměvů, přiznání nacionálnosti a pochválení účesu slečně se objevuje ještě jedno volné místo. Sice na stání, ale hlavně že je.

Za půl hodinky loď vyplouvá směr Listvjanka. Nevzpomínám si, kdy jsem jel naposled lodí, asi někdy v Chorvatsku – ale tady celkem zážitek. Zase fotím všechno možný i nemožný, aspoň bude co mazat. Markus tráví čas v lodi skutečně originálně, 3 minuty po vyplutí usnul a kousek před Livstvjankou ho budím.

Ve vesnici jsem opět udělal pár fotek, chvilku na to jede taxi směr Irkutsk, tak jedeme s ním přímo na nádraží. Bohužel na autobusové, vlakové je bůh ví kde – místní říkají jít na tramvaj, tak jim věříme. A dobře děláme, za půl hodinky jsme tam. Utahaní jsme jak psi, za poslední 3 dny jsem defakto nespal a nachodili přes 70 km. Ale ještě máme přes 4 hodiny času, Markus rezignuje a říká, že bude na nádraží koukat střídavě do stropu a z okna. Beru foťák a razím do města, udělat ještě pár obrázků. Spíš tak z povinnosti, než že by se mi nějak extrémně chtělo.



64 hodin ve vodorovné poloze

Před 12 hodinou času Moskvy nám odjíždí vlak přímo do Agryzu, to je asi 40 km od Iževska. Cesta asi bude celkem darda, je před námi 4 000 km. Ale na druhou stranu je potřeba říct, že o tomhle jsem vždycky snil. Ve vagónu cestujeme s nějakou rodinkou, ta jede ještě dál – až k hranicím Bělorusko – Polsko. Ti si užijou, jedou ještě o 2 dny déle něž my. Po chvilkách se bavíme, hrajeme karty, píšeme cosi – Markus jeho never-ending-story, já si vypisuju nové slovíčka. Dále jíme – já svoji rybu, kterou jsem si koupil na trhu a jsem náramně spokojen, že jsem ji nakonec koupil. Potom pospat a takhle dokola. Ke spánku musím dodat, že jsem se vyspinkal jako za mlada, přeci jenom na posteli se spí trochu líp než na lavičče nebo na břehu Bajkalu. Zpětně projíždíme Krasnojarsk, Novosibirsk, Omsk, Tjumen, Sverdlovsk a nakonec ve 3 ráno vystupujem v Agryzu. Cestou jsem moc nefotil, nešlo otevřít okno a k otevřenému bych se musel zvedat z postele.

Z Agryzu řešíme dopravu do Iževska, jeden taxikář nám nabídl celkem rozumnou cenu. Takovou, že nás to oslovilo víc než čekat 3 hodiny na první vlak. Za půl hodinky jsme byli v Iževsku, dopravu jsme si domluvili na nádraží, i když po takové štrece by byla logičtější doprava přímo na koleje. Na nádraží jsem chtěl nejspíš pro to, že za půl hodinky měla přijet Larisa z Petěrburgu.

Cenzura

Je tomu pár dní nazad, co jsem četl jakousi stať o webových stránkách, blogách a diskuzích k tématu blogu. Rozebírala se tam problematika komentářů – ať již odpovědnosti za napsaný komentář, zda je k tématu nebo ne, či jak je diskuze pod napsaným článkem vhodná nebo nevhodná vzhledem k navštěvovanosti webu. Výsledek? Defakto za vše zodpovídá správce diskuze, ať se k napsaným komentářům hlásí nebo ne, ať byly napsány s nadsázkou či v pravém světle. Tak byl napsán článek a já s textem ve většině bodů souhlasím, neboť je to prezentováno na mém webu, což beru za svou vizitku. Proto, kdo navštěvujete tento web častěji, tak si zřejmě všimnete menší změny. Jsou věci, o kterých chci rozhodovat sám. Je to jako se zubama, o které se starám sám – dá se říct, že mi mimo jiné slouží jako vizitka (otázkou je, kdo je vzhedem k článku zubař, že?). Jestli dobrá nebo špatná, to ať hodnotí druzí. Tak i o webu.

20 000 km

Pomalu se uzavíral poslední týden mého pobytu. Nakupovat dárky, něco na památku, řešit některé věci ohledně studia a rozloučit se s kamarády. Hodina za hodinou, den za dnem. Přišel pátek. Den odjezdu. Jsem tu na den přesně 2 měsíce. Akorát problém je v tom, že mi přijde, že jsem sem dorazil minulý týden. Uteklo to hrozně rychle. A aby toho nebylo málo, tak jsem si ještě o hodinu spletl odjezd vlaku a posledních pár hodin uteklo ještě rychleji než bych si přál.

Dorazili jsme na nádraží, asi půl hodiny před odjezdem vlaku. Potkali jsme tu ještě Šolu, kluka z Nigerie, který sháněl na poslední chvíli jízdenku do Moskvy. Kdo byl někdy v Rusku nebo ví, jak tu se kupují jízdenky na vlak, tak asi našeho Afrického kamaráda nemůže nazvat jinak než velkým optimistou. S Larisou nám do řeči moc nebylo - jak se jindy přeskakujeme, kdo víc mluví, teď to bylo přesně na opak. Ani nebylo divu.

Cesta do Moskvy proběhla celkem v poklidu, první dvě hodiny jsem koukal z okna, pak si ustlal a šel spát. Ráno přijel vlak přesně na čas, ne jako naše oblíbené ČD (co toto píšu, tak na 100km ČD udělaly 20 minut zpoždění, Ruské železnice zvládnou 1100km přijet přesně na čas ). Sám se divím, jak po dvou návštěvách Moskvy toto město vnímám – pouze jako přestupní stanici. Nic víc. Za 2 hodinky mi jede vlak do Lvova, tak rychle na Kijevský vagzál, najít správný vlak a jedeme, ať jsem brzo doma.

Ve vlaku jsou téměř všichni Ukrajinci, homogennost kazí pouze jeden Čech. Po pár hodinách se dáváme do řečí, padli dvě vodky a trochu jídla. Ještě celní kontrola – celník byl trochu zmaten, když viděl český pas. Chtěl po mě vízum pro vstup do Ukrajiny, ale za pár minut jsem ho spolehlivě přesvědčil že ho nepotřebuju.

Ve Lvově se stalo přesně co jsem čekal, ujel mi o 10 minut vlak. Tak jdeme improvizovat, rychle na autobusové nádraží a doufat, že pojede něco do Užhorodu. Vybral jsem si na dopravu ten nejlepší den – neděli, kdy jezdí třetina spojů. Podle toho to i vypadalo. Na vlakovém nádraží jsem ještě potkal borce, co taky potřeboval do Užhorodu. Dali jsme se do řeči – tak jsem se dozvěděl, že byl dva roky v Čechách, měl tam otevřenou restauraci. A pak ještě jedna taková drobnost – panáček byl z Petropavlovsku. Z toho na Kamčatce. Jak jsem to zjistil, tak jsem se hned začal ptát na všechno možný i nemožný – sám byl překvapenej, kolik toho o téhle Bohem zapomenuté části světa vím. A samozřejmě, kdybychom měli cestu, tak ať mu dám vědět.

Tohle a ještě mnohem víc jsme probrali po cestě, do Užhorodu jsme bohužel maršutku nesehnali, ale kousek před Užhorod jsme se dostali. Po příjezdu na Zakarpatskou oblast mi byl jeden úsek trochu povědomej – jako bych tu už jednou byl. A ono fakt, kde jsme byli před dvěma lety, kde to vypadalo že tu nikdy nic nejezdí, tak ony tudy jezdí maršutky do Lvova. Nevěřil bych, že to tady ještě někdy uvidím. Sice jen z okýnka autobusu, ale i tak. Fantatickej pocit. S jedním přestupem jsme dorazili do Užhorodu, rozloučili se a tady to začalo: hraniční přechod Užgorod-Vyšné Něměcké zrušili pro pěší, nyní je to pouze pro osobní a nákladní dopravu. Takže zpátky na nádraží, tady jsem zjistil že mi o půl hodiny ujel bus, co má zastávku i v Hradci. No co, jede ještě jeden na Bratislavu přes Košice, vystoupím v Košicích a snad pojede vlak. Začalo to dobře, tedy až do hranic. Na celní kontrole se čekalo 3 hodiny. A nikdo naprosto nic nedělal. Prostě se čekalo.

Do Košic jsem dorazil o půl druhé v noci, samozřejmě před hodinou mi ujel vlak na Pardubice. Venku zima jak na Sibiři a nádraží samozřejmě na noc zavíraj. V hlavě se mi už rýsuje nádherná představa o krásně strávené noci v Košicích. Ráno ve 4 odjíždím vlakem na Žilinu, tady přestupuju, dál přestupuju v Ostravě, Přerově a Pardubicích. Suma sumárum 3000 km vlakem. Když k tomu připočítáme ještě 2x 3000 km co jsem jel v zimě, potom moji okružní jízdu na jaře 2000 km, do Kazani pro ruksak a zpátky, to máme 1000 km navrch a potom 8000 km na Bajkal a zpátky, tak mi vychází číslo okolo 20 000 km nacestovaných vlakem. Ano, tento rok. Nemylel jsem že to někdy řeknu, natož napíšu, ale přístě letím. Silně doufám že nějaké příště bude.