www.vapenik.com

Radovan Vápeník | osobní webstránky

Rusko 2007 ???

Je tomu něco přes týden, konkrétně v pondělí 5.2.2007, co jsem opustil matičku vlast a zamířil přes Bělorusko do státu neomezených možností - do Ruska. Jak to čas dovolí, tak sem občas přidám pár postřehů ze zdejší lokality. Zdejší lokalitou mam na mysli Udmurtskou republiku, Iževsk, město asi 1100km východně od Moskvy, někde tady začíná Ural. Komu to nic neříká, tak zavzpomíná na pana Kalašnikova, který zde má muzeum. Ne nadarmo, právě v tomhle gorodě se rodí většina špuntovek dostupných na trhu. Nebo na Čajkovského, který žil 60km severně.

Kudy tudy cestička ....?

Máme pondělí 5.2.2007, 0:08 středoevropského času a na pardubickém nádraží nastupuju do rychlíku R207 Vltava, který mě při troše štěstí dopraví až do Moskvy, na Beloruskij vagzal. Ještě jednou se v rychlosti loučím s našima, kteří si od mě na 2 měsíce odpočinou (ale asi to nevnímají jako odpočinek). Průvodčí mě ubytoval do prázdného kupé a ještě mi oznamuje, že až na konečnou jedu v kupéčku sám. Tak paráda, říkám si, celý kupé pro sebe. Chvíli na to usínám, ráno spím co to jde, ale kolem 11 se už fakt nedá znova zabrat. Fotím vagon (hodně velká nuda), venku není co k focení, jedeme přes Polsko, chvílema mi to připadá jako středoevropská tundra. Placka jak má být, věřím že i kdyby byla viditelnost 100km, tak nejbližší hory stejně nebude vidět. Kolem třetí po obědě už není tuplem co dělat, ono to soukr kupé asi nebude to pravé. Konečně trochu zpestření, běloruská celnice. A pak předělávka podvozků. Mašinfíra zajel s vlakem do takové spešl budovy, kde jsou po stranách zvedáky na vagony a uprostřed šírokorozchodné koleje - právě zde se provádí výměna. Je to celkem fofr, asi za půl hodinky hotovo a jedem na nádraží do Brestu, kde se dobrou hodinu čeká. Co stojíme, V uličče potkávám nějakou holku, podle vizáže bych to tipnul na východní Asii. Docela trefa, Korea. Později se dozvídám (ve vlaku jsem s ní probral všechno možný, loučili jsme se kolem půlnoci) že rodiče má z Koreje, narodila se v Kazachstánu a žije v Rusku. Kecali jsme snad 8 hodin, asi by bylo rychlejší vypsat, o čem se nedebatilo. Po půlnoci jsem čekal ještě kontrolu na belorusko-rusky hranici, nějako se nekonala. Asi jákási obdoba EU. Ráno před 6 (7:51 mistního času) příjezd do Moskvy. Rozloučil jsem se s průvodčím, docela byl zvědavej kam jedu - co jsem mu to sdělil, tak akorát poznamenal že jsem docela dobrodruh jet v zimě na Ural. Občas si to říkám taky, ale netušim po kom jsem tohle zdědil.

Než jsem odjel, tak snad nepamatuju člověka, kdo by se nepozastal nad tím, že jedu vlakem. Třicet hodin ve vlaku je asi celkem šílenost, ale když porovám vzdálenost z Prahy do Londýna a do Moskvy, tak mi to vyjde docela podobně. Ceny letenek na tom už tak podobně nejsou. A oni ty velký těžký okřídlený potvory občas padaj. Strach z létání taky nevim po kom mám. A vězte, že v letadle si s nikým takhle nepodebatíte. Určitě ne tak dlouho.

Nejdražší město Evropy

Vítá mě cedule Belaruskij vagzal, ža všech jiných okolností bych to bral asi za hodně špatnej vtip, tady jsem byl na rozpacích. Úkol no. 1 - najít směnárnu. Ptám se jednoho chlápka na nádraží, vybral jsem toho pravýho, taxikář. Směnárnu mi ukázal a ještě než jsem stačil říct spasibo, tak jestli nepotřebuju taxi. Peníze jsem vyměnil, pro jistotu si na mě počkal před směnárnou, kdybych si to rozmyslel. Mažu do metra, hnedka napotřetí jsem našel správnou stanici, ještě správně tipnout směr - na to jsem se už raději radil s mítními. Vylezu o 3 stanice dál - Komsomolskaja. Řeknu Vám, docela změna oporosti Praze, tady metro zastavuje asi po 5x tak delší vzdálenosti. Ještě najít Kazanskij vagzal. Našel jsem Leningradskij vagzal, Jaroslavskij vagzal ale Kazansky nikde. Po 20 minutách mě napadlo zkusit vyběhnout na ulici. Opravdu tam byl, na druhý straně silnice. Holt poprvé v Moskvě (něco jako sedlák v Praze). U kas skoro nikdo, s mojí lámavou ruštinou kupuju lístek do Iževska. Pokladní byla docela chápavá, celá transakce byla do 10 minut hotová. Krapátek zlepšení oproti Ukrajině, tam to vyšlo asi na 2 hodiny a vystřídal jsem snad 5 pokladen. Vyjíždím před 6 večer, mam celý den čas. Takže tašku do úschovny a fofrem do města. Úschovna mě dorazila, 120ru za 5 hodin mi přijde docela pálka. Cíl bylo Rudé náměstí, metro už jsem viděl a vlaky, které jezdí transsibiřskou taky. Jako pravej, dobou zdegenerovanej hradečák vytahuju GPSku, chvíli čekám než najde pár družic, směr trasy nastavuju na Rudé náměstí a pak už jen šipečko ukazuj. Za necelou hodinku jsem na místě (cestou jsem jenom 2x vlezl do někomu dvora). Čerstvě nasněžilo, zrovna uklízeli náměstí od sněhu. Zajímavý bylo, že během pochodu Moskvkou jsem neviděl jediný auto s pluhem. Trochu nafotit, pokoukat co je kolem a hurá do Kremlu. Klika že jsem student, vstup mam za 70rub, normál je za 350. Byl jsem v jakési části s vykopávkama a různejma drahejma předmětama. Časem snad někde dohledám, co jsem to vlasně viděl. Pomalu se začíná ozývat hlad a řízky mám samozřejmě na nádraží v úschovně. Naproti v parku dělala babka párky v rohlíku a kolem stánku pobíhala hromada dětí. Je to dobrý, k obědu bude párek s hořčicí. Nebo taky kulový. Nějako mě přešel hlad, 45ru za párek namočenej v hořčici a obalenej rohlíkem snad nemůže dát ani Putin. Zpátky na nádraží jsem šel úplně jinudy než jsem příšel, opět patří mé díky GPSce. Vyzvednout tašku z úschovny, přemístit se do budovy nádraží, 2 hodinky počkat a přesunout se k nástupišti. Opět mám kliku, vlak má 18 vagonů a já jsem v č. 17, tak hezky na druhej konec peronu. Nafasoval jsem horní palandu, pod mnou spí nějaká starší Galína a samozřejmě usnula jako první. Normálně by mi to byla putna, kdyby nechrápala. Čumim střídavě do stropu a na vteřinovku na hodinkách, že tohle bude asi hodně dlouhá noc. Vedle sedí banda 5 kluků, ptaj se mě kam s to bagáží jedu. Po tom co vyzvěděli, že už jedu skoro třetí den ve vlaku se načíná vodka, dávaj mi rady kam v Iževsku, jeden se nabídl že mě hodí ke škole. Tak paráda. Po vodečče usínám jako novorozeně, budím se kolem 8. Posunout o hodinu čas a za dvě hodiny vítej v Iževsku.

První kontakt s podUralem

Je něco kolem poledního, stojím na vrátnici a snažím se vrátnou přesvědčit, aby mě pustila do budovy. Moc jednoduše to nejde, s taškou a ruksakem mezi místní moc nezapadám. Navíc ji rozumím sotva čtyři slova z deseti. Po 10 minutách se mi povedlo vyslovit jméno profesora za kterým jdu tak, aby to pochopila i ona. Je to dobrý, dostávám se před vrátnici, jdem do 4. patra. Albert se mě vyptává, jaká byla cesta, co jsem viděl v moskvě, jak vlak do Iževska a taky proč jsem do Moskvy neletěl. Asi po hodince beru ty svoje videa-diska a jdeme na koleje, jsou asi tři minuty od školy, tak pohoda. Ubytování mam luxusní, jsem v devátém patře. Lednička a televize na pokoji, pokoj může mít tak 3x4 metry. Mam naprosto kouzelnej výhled na vysílač postavenej asi 200m odtud. Ubytovám jsem, jdem pokoukat do goroda a snad koupit i něco k jídlu, zásoba řízečků se nebezpečně ztenčila. Venku je -12, asi metr sněhu a snad každej má v hubě cigáro.

Poznáváme gorod

Venku máme příjemných -18, lidem na koleji moc do řeči není, soused který měl dorazit v pátek nikde, tak jdem ven. Pod rifle si pro jistotu beru ještě jednu vrstvu, což se po 15 minutách pobytu venku ukázalo jako myšlenka dne. Na mapě Iževska i jakési jezero, všichni tomu tady říkají rybník. Přirovnal bych to asi k Rozkoši. Tedy cíl je jasnej, najít náměstí, pokoukat co je kolem a jdem k rybníku. Jako dopravu užívám místní tramvaj, lístky se tu nevedou, po tramvaji běhá paní, od každýho ziinkasuje 7ru, za odměnu dostanete papírek a jedem. Kde vystoupit spíš tak odhaduju, je tu kostel, snad to bude ono. Vedle je náměstí, později se ukázalo že jedno z mnoha - ne to které jsem hledal. Jdu aspoň najít rybník, což vzhledem ke své rozloze není velký problém. Samozřejmě je celej zamrzlej, občas je někde postavička s klackem, místní tu chytají ryby. Kousek dál je fabrika, co jsem tak pobral, měl by to být Ižmaš. Na to, jaký to má být kolos, nic moc. Hlavní areál je trochu dál a na to, abych se tam vydal na průzkum, je tochu zima. Tak čelem vzad a rychle na tramvaj a do tepla, než tady zmrznu.

Poznáváme gorod II

Včera dorazil Marcus, student iz Germanii. Nevím přes koho si vykomunikoval pobyt, očividně před někoho, kdo ví že je tu nějaký klub pro studenty, kteří dorazí a nevědí lautr nic (můj případ). Po obědě máme sraz s holkama, že nám ukážou město. Zpočátku jsem byl trochu na rozpacích, když u paneláku z poválečného období říkala, že to je typické ruské sídlo, ale potom, co jsme se dostali do města, tak ukázka města probíhala na trochu jiný úrovni, než když jsem pár dní dozadu běhal naslepo s GPSkou. Ukázali nám i ono náměstí, která jsem nemohl dohledat - je zde památník obětem 2. světové války a jako tomu je skoro ve všech větších městech, věčný plamen. Byli tu i nějací kluci a asi to měla být čestná stráž či co - co jsem vydedukoval, tak je to součástí výuky. Asi jsem z trochu jinýho světa, každopádně jim to v oněch -16, co bylo venku, moc nezávidím. Kousek odtud je i Kalašnikovo muzeum, ale to někdy příště. Co se týče ulic, zde moc neprobíhalo jejich přejmenování, jak se u nás někde dělo po revoluci, ulica Sovětska, Lenina, K. Marxa jsou hlavní třídy. Holky musej do školy, pokračování zase někdy příště.

Udmurt v rytmu diska

Ten den, co přijel Marcus, stačil mi říct, že pozítří je diskotéka. Teda klobouk dolů, tohohle sem si opravdu nevšimnul. Cirka 5 minut cesty od kolejí, tak není problém. Začátak je v 6, konec v 11 (fakt se to tady netáhne přes půlnoc, nechápu). Vyrážíme kolem 8, před diskotékou fronta asi 20 lidí. Vyprodaný lístky. Hmm, dobrý, vitej v Rusku. Asi po 10 minutách vyleze baba, zakřičí že může dvnitř pustit 8 lidí. 8 šťastlivců vleze, ostatní smůla. Za dalších 10 minut repete, tentoklát pro 6. Hned po ní přiběhne borec, že má listky a chce 170ru za jeden. Tak se na něj akorát tak trapně usměju, slevňuje na 120ru/lístek, níž nejde. Proč dávat víc, když za chvíli zase pro pár šťastlivců udělají místo. Zbytek to vzdává, zůstáváme jen my dva. Za dalších 10 minut zase přišla, že máme štěstí, ještě našla 2 listky. Myslím si o tom svoje, ale dobrý, jsme uvnitř. Proti tomu, na co jsem doma zvyklej, krapátek změna. Kdo je zvyknutej, že na parketu je kolem 80% chlapů, tak tady by si připadal jako v ráji. Docela nechápačka. No co, jdem nahoru, pokoukat kdo je na parketě, stejně tam nepůjdu. Potkávám tady holčinu z patra, občas po mě hází oči. Změna plánu, vytáhla mě na parket. Rozepisovat to moc nehodlám, připadal jsem si tam jak žebřík. I s příčkama. Po 3 minutách jsem to zavrnul a dumal, kam utýct. Prostě zase hrozná ostuda. Na druhou stranu je fakt, že v Iževsku naštěstí není víc lidí, co znám co chodí na diskotéky, tak si dávám 10 minut na vzpamatování a jdu tam znova. Pro jistotu na jiný místo, jinak se na mě už nepodívá.

Místní DJ je docela umělec, byli jsme tu něco kolem 2 hodin a jeden song dokázal přehrát 5x. Jinak krom všeho mě docela zaujaly klipy, co promítali. Na klipu byla tuším Celien Dion a podle obrázků mohla zpívat něco o nějaký velký lodi a z repráku zvučelo techno jak vyšitý. Rekapitulace: S ostudou jsem opět nezklamal, vyblbnul se, trochu jsem si protáhnul tělo a těším se příští týden znovu.


Říká to každý...

Pár měsíců před odjezdem, spíš to bylo stádium plánování, jelikož jsem si do poslední chvíle nebyl jist, zda vůbec pojedu, jsem se ptal kluků, jestli by jeli se mnou. Snad všichni mi říkali, že rusky neznají ani slovo. Sice je to trochu problém, ale nikoli překážka. Ruština je přece slovanský jazyk, něco je podobné, neco má význam opačný a něco naprosto odlišný. Ale do 2 týdnů se do toho musí dostat i člověk, který o Rusku slyšel jen to, že nás byli v někdy v srpnu 68. roku navštívit. Druhý problém byl ten, že mají hodně školy. Taky pravda, asi mi z toho rupne v bedně, kolik toho budu muset dodělat, ale zvládnout se to musí. Pravda, nové prostředí, všude zima a mráz a nikoho tam neznám. Normální člověk jede v zimě do Španělska, ne pod Ural. Dnes je tomu 10. den od příjezdu, pomalu se mi rozšiřují obzory, poznávám nové kamarády původem jak z Iževska, tak i hodně kilometrů odtud, kteří zde studují. Jedna skupina holek (věru, klobouk dolů, co se týče jejich cílevědomosti a zájmů) si zde utvořila takovou malou skupinku - kdo přijede, provedou ho po městě, ukážou kde a co. Drtivá většina z nás nově příchozích umí aspoň trochu anglicky a ony si tak zlepšují svou angličtinu, umí ji opravdu bravurně. Dneska jsme si byli sednout kdesi v pokoji - že si uděláme si takovou hodinku angličtiny. Koho by napadlo, že v Rusku bude potřebovat anglický slovník. Mě teda ne. Až dnes mě to koplo, jak mizerně zvádám ústní komunikaci v angličtine. Bída, bída a bída. Docela slušná motivace ne? Slovník jsem naštěsí vyhrabal, sice pouze v PC, ale lepší než si tady kupovat Rusko-Anglický. Pokud máte možnost jet za hranice aspoň na měsíc (jedno kam), jeďte. Říká to každý. Opravdu každý. A je to pravda. Zpočátku je pár mrtvých dní, bloumáte městem, nikoho neznáte, nevíte co bude zítra. Asi i občas během pobytu se ne všechno vydaří jak má. Ale i před tohle všechno - ruku na srdce - jak dobře se doma naučíte cizí jakyk při výuce 2 hodin týdně, když je všude kolem je mateřština?

Tak jsem poznal rektora VUT

Může býk kolem osmé ráno, hodinku tu ještě vydržím, říkám si. Po deváté jsem se konečně donutil vylézt z postele a provést základní úkony, jako vyčistit zuby, ustlat postel a nasnídat se. Po troše přemáhání jsem ještě prodělal sprchu. Venku sněží, teď tam může být tak kolem -23, jdu na internet vybrat poštu a konečně bych mohl začít dělat něco konstruktivního. S Doc. Abilovem jsem dohodnut, že položíme základní kámen ohledně web stránek - budu zde dělat web pro ruské studenty, kteří pojednou do Brna, aby věděli co tam kde je, kolik co stojí, kam se jít zabavit apod. V počítačové místnosti jsou 4 pc. Paráda, jeden je volný. Vybrat poštu, kouknout se co je doma nového, na předpověď počasí a hurá do práce. Potřebuju stáhnout Apache a PHPko, ať je v čem pracovat. Co to hledám, otevřou se dveře a místnost obdivují asi 4 pánové. Říkám si asi nějaká delegace, moc jim nevěnuji pozornost. Najednou zaslechnu "To jsem nevěděl, že studenti to tu mají takhle pěkně zařízené" . Zvednu hlavu a říkám si že to je asi docela nesmysl, slyšet 3000km od domova mateřštinu. "Pánové, vy mluvíte česky?", ptám se. Pánové jsou udiveni asi stejně jako já. "My jsme z rektorátu VUT, já jsem Karel Rais, rektor VUT." "Těší mě, Radovan Vápeník, ja jsem z Mikra ", říkám. Probrali jsme co tu dělám, jak se mi tu líbí, jak koleje, co město. Oni dorazili včera. Ani nevím důvod proč přijeli, nejspíš kvůli oslavám zdejší univerzity - má 55. výročí. Pár fotek, já jsem opět nezklamal - s pány v saku jsem vyfocen v teplákách s bosýma nohama. To, že potkám rektora 3 časová pásma od Prahy je opravdu asi to poslední, čemu bych věřil.

Kalašnikov aneb AK-47

Máme sobotu 17.2., ráno o půl deváté jsme domluveni s holkama, že se půjdeme podívat do jednoho německého centra nedaleko odtud. Před půl devátou postáváme a mrzneme před budovou, kde jsme domluveni setkat se. Třičtvrtě na devět, devět, holky nikde. Voláme jim kde jsou - maličko problém v kalendáři, holky nám říkali že se sejdeme v neděli, ne v sobotu. Vracíme se na kolej a dumáme co dělat. Jezdíme prstem po mapě, najednou geniální nápad - půjdeme do muzea. Dojedeme na požadovanou stanici, chvíli se orientujeme po městě kudy kam, neobejde se to bez dotazů na kolemjdoucí. Za chvíli stojíme před nádhernou budovou - nebál bych se říct před nejhezčí v Iževsku. Nápis "Výstavní muzeum střelných zbraní M. T. Kalašnikova" mluví za vše. Vejdeme dovnitř, zbavíme se bundy a jdem ke kasám. Zde se stačím pohádat s pokladní, nechce mi prodat studentskou vstupenku na kartu VUT. Pořád mele svoje - zahraniční student je cizinec, nikoli student. Po několika minutách zabírá, když jí po třetí opakuju že v třeba v Moskevském Kremlu jsou slova zahraniční student chápána jako student, ne jako cizinec. Tak proč ne tady. Výstavní síň je rozdělena na zbraně od 1. světové války až po současnost a na zbraně před 1. světovou válkou. První část výstavy začíná obyčejnými puškami, těch je zde poskrovno. Vše je směřováno spíše na samopaly, snad veškeré modely, které zde byly vyrobeny. Expozici doplňují dobové předměty jako válečné helmy, bandasky na vodu hozené v trávě nebo kus kolejnice s pražci. K vidění jsou i pásy na nábojnice dělané z kůže. Atmosféru místního Ižmaše doplňují kovové špony, vznikající jako odpad při výrobě. Druhá část expozice představuje starší zbraně, před nedávnou dobou přivezené z Moskvy. Nedávná doba je podle všeho asi dva měsíce nazpět. Vidět jsou různé speciality, třeba čtyř-hlavňová pistole. U některých exponátů dosahovala délka hlavně něco kolem jednoho a půl metru, docela nezvyklé. Pokud pojedete kolem Iževska, silně doporučuju navštívit, tohle se jinde vidí. Muzeum prezentuje jméno pana Kalašnikova opravdu výtečně.

Učím se vařit aneb obě ruce levé

Určitě všichni znáte ten pocit, když poslední dny jíte pořád to samé a začínáte toužit po tom najíst se jako člověk. Přesně tenhle probém jsem řešil poslední týden. Vajíčka na cibulce s kečupem, těstoviny s vajíčkem, těstoviny s cibulkou a takhle dokola. Brambory uvařit zvládnu, zkusím k tomu udělat maso. Šel jsem do obchodu, tam na mě koukal takovej krásnej flák masa (jestli to bylo z krávny nebo prasete nepoznám), šup s ním do košíku. Večer se konal první experiment - opečeme na oleji. Začínalo to vypadat dobře, problém byl uvnitř. Žvýkačka. Zkusil jsem to nechat na pánvi ještě o chvilku dýl, efekt se dostavil. Tvrdý jak šutr, daly by se s tim brzdit lokomotivy. Na netu jsem samozřejmě žádné "how-to" nenašel, tak píšu domů co s tím. Od mamky se mi dostalo odpovědi, ať to podleju vodou. Opět máme večer, snad to vyjde dnes. Podlévám, na povrchu to vypadá dobře, uvnitř je to trochu lepší než včera, ale pořád to není ono. Na pánvi toho mam opět poskrovno, asi 10 malých kousků masa, nemůžu to přece zkazit všechno najednou. Co se tak nad tím rozčiluju, přijde holčina od vedle a že proč toho dělám tak málo. A kde mám nějaké brambory a z čeho chci dělat omáčku. Říkám jí, že tolik toho najednou dělat nemůžu, teď budu rád když zvítězím nad masem. Můj probém po chvilce pochopila, tak že co mám všechno k dispozici a jdeme vařit. Mrkev, cibule, maso, pár brambor a trocha soli. Maso nakrájíme na kousky, dáme vařit (osmahnout se ho asi opravdu nenaučím), osolíme a asi po hodině a půl zasypeme nakrájenou cibulí a mrkví. Celou dobu jsem dumal co dál - nějaké zásoby dobrot co nabídnout moc nebyly a jen poděkovat se nesluší. Tak aspoň čaj. Říká, že si ráda dá. Po jídle jí jdu "oficialně pozvat", že za chvilku přijde. Deset minut nic, dvacet, půl hodinky. Jdu se kouknout k Markusovi a ten akorát říká: "Ta už dnes nepřijde." "Proč myslíš?", ptám se. "Protože tohle je Rusko."

55 let IžGTU

Tento týden slavila univerzita, kterou jsem na dva měsíce vyměnil za VUT, 55 let své existence. Program byl opravdu bohatý, snad každý den byly v budově vedle školy nějaké oslavy. Začínalo to většinou proslovy děkana, rektora nebo se toho ujal některý z učitelů. Promítal se i asi hodinový film, kde byly zachyceny nejdůležitějsí zlomy univerzity. Jednou přišli i operní zpěváci, nutno poznamenat ža svůj hlas ovládají znamenitě, bohužel já pro tento truh umění nemám pochopení. Konkrétně pro zvukové pasáže převyšující 10kHz. Nechyběl ani orchestr. Následně byl předán program studentům, kteří zde předváděli různé scénky - buď divadlo, nebo si od někud pozvali nějaké exoty a ti předváděli psí kusy. Kdo si vzpomene na Mrazíka, jak tam byli holky nastrojené, tak pár scének bylo přesně v tomhle duchu. V pondělí a úterý byla diskotéka, absenci jsem si samozřejmě nedovolil. Ve čtvrtek mělo být divadlo, ještě ve středu ale nikdo nevěděl, jestli opravdvu bude. Albert mi říkal, ať tam jdu, že to bude moc pěkné. Jestli samozřejmě bude. Ale stejně jsem tomu nepřikládal váhu, jelikož tady na to nemám oblečení. Ve čtvrtek odpoledne mi zvoní telefon, že za hodinu mám být ve škole, jede se do divadla. Odmlouvání nepomáhá, už mám připravený lístek a že na oblečení se tady až tak nekouká, ať jdu v riflích, to není problém. Za hodinu jsem v plné parádě před školou, jdu si pro lístek a do divadla nás veze autobus. Máte občas taky ten pocit, že trochu vybočujete od ostatních? Tak já ten pocit neměl, ja jsem si tím byl naprosto jistej. Všichni byli oblíknuti jako lidi. Až na mě. V duchu jsem si říkal, přoč se vždycky nechám ukecat. Ještě jsem aspoň v koutku duše doufal, že nedostanu to místo, které mám napsáno na lístku. Vše dopadlo jak mělo, místo jsem měl skoro uprostřed sálu a vedle mě seděli pánové z brněnského rektorátu.

Divadlo trvalo necelé dvě hodinky, připravené to měli opravdu báječně. Pronesli jsme pár vět o tom, jak zde probíhají oslavy ve velkém, je zde trochu jiný přístup ke školství a také o samotném Iževsku. S pány jsem se rozloučil, na druhý den ráno odlétali. Na jednu stranu tu moc nepobyli, na druhou stranu při dalším setkání s nimi bych se už asi musel propadnout ostudou.


Ivan. Všichni Rusové se tak jmenují

Máme večer, vyjímečně nejsem někde ve městě, cosi tvořím na počítači. Soused šel někam na rande. Dumám co dál dělat, do ničeho nemám chuť, jdu se aspoň projít. Najednou zazvoní telefon volá mi Markus. Rozumím mu každé třetí slovo, mluví hrozně rychle, ale hlavní myšlenku jsem naštěstí pobral. Jdu na tramvaj (tady se tomu bohužel šalina jako v Brně neříká), zrovna přijíždí. Makrus mi volal, že je tam sám se třema holkama a neví si s nima rady. Ať přijdu na náměstí, odtud mě odnaviguje kam dál. Vystupuju z tramvaje, volám mu že jsem 100m před náměstím. Po 13sec hovoru ticho. Volám mu znova, příjemným dámským hlasem mi operátorka pouze říká, že uživatel je nedostupný. Venku máme krásných -22, čekat venku, kdyby náhodou přišel, se dá max čtvrt hodinky. Pak rychle zpátky do tepla. Druhý den mi akorát potrvdí, co jsem si myslel - klekla mu baterka. O dva dny později jdeme do města oba, holčiny jsou dvě, takže ideální počet. Nejdřív se půl hodiny hledáme, holky mají být na kluzišti, tam samozřejmě nejsou. Kde byly, to nikdo neví, hlavní je že jsme se našli a jdem na čaj. Debatíme o všem možném (na co stačí slovní zásoba a slovník), po dvou hodinkách opouštíme kavárnu a já si tak říkám, že mě maličko uniklo, jak se druhá holčina jmenuje. Dumám jak by se mohla jmenovat, až na pár vyjímek skoro všechny holky, co se mi představovali, se jmenovali Táňa. Říkám si sice pozdě ale přece - tak "Kak těba zavut?". Všichni se smějeme, že na začátku se na něco zapomělo. Když mi holčina řekla své jméno, tak se mi docela cukali koutky....

Učíme se vařit II

Po nějaké době jsem opět přešel k oblíbeným těstovinám s čímsi, jako vejce, slanina, cibulka a kečup. Ne na dlouho. Odvážil jsem se vyzkoušet recepty co jsem vyhrabal někde na netu. Prvním byla česnečka, na které asi nejde nic zkazit, největším problémem je dochutit ji. Dochucoval jsem pepřem. Nutno přiznat, že jsem česnečku vařil po třech dnech znova, jelikož poprvé tam ona chuť pepře byla silně výrazná a říkal jsem si, že napodruhé to už musí být ono. Mno, chyba lávky, třeba se zadaří napotřetí. Kdesi jsem slyšel cosi jako "Spěchej pomalu", tak něčím takovým bych se měl řídit i při vaření polévek. Další z mých kulinářských specialit byla sýrová omáčka. Opět staženo z internetu. Příspevky pod receptem typu je to výborné, zkuste to, nebudete litovat, je to hned - tak rychle opsat co je potřeba, udělat inventuru ledničky a co chybí, pro to zaběhnout do obchodu a večer budu možná jíst jako člověk. Opražíme cibulku, do toho naházíme trochu nakrájeného masa, opět trochu opražit a zalít mlékem. Netuším jak se mi to povedlo, na pytlíku je asi 5x napsáno velkými písmeny "Kefír". Nejdříve z toho byla taková trochu polévka, ale to spravil ještě jeden kousek sýra. Horší byla ta pachuť po kyselém mléku a barva jako UHO (univerzální hnědá omáčka). Tak jsem večer papal těstoviny s nevábně vypadající omáčkou chutnající protivně dokysela a dumal co s tím dál vymyslet. Pepř už jsem se ve velkém používat neodvážil a další koření, které bylo na řadě bylo Kari. Z minula jsem se naštěstí poučil, že není dobré dělat pokusy na celém jídle. Oddělím asi třetinu, přisypu trochu Kari, zamíchám a najednou to všechno mělo barvu jako pampeliška. Pachuť po kyselém mléku sice vymizela, ale teď to bylo silně po-kari. Příště tam přišlo koření tak akorát, ale pořád tam tomu něco chybělo a nevěděl jsem co. A zkoušet už nebylo na čem. Teda konkrétně asi tři dny, pak mi to nedalo a zkusil jsem tohle jídlo spáchat znova. Akorát jsem maso nahradil žampióny a mléko vodou. Večeři jsem měl opět s těstovinama a zase to bylo takové nemastné-neslané, tak co s tím. Asi dva dny nazad jsem byl u babky kořenářky pro majoránku (ta se tu normálně nevede) a koupil tam i petrželku - tak jsem ji nadrobno nakrájel, přisypal trochu majoránky, uvařil pár brambor a jídlo bylo skoro jako od maminky.

English club

Máme někdy čtvrtek odpoledne, venku je kolem -10 a pod mrakem. Přišel ke mě Markus, mu psala jedna holčina, že v pátek odpoledne bude english club, jestli půjdu taky. No samo, že půjdu. V pátek před půl pátou hledáme tu správnou budovu, následně správnou učebnu. Pozdravíme se s Káťou, má ještě trochu práce, tak debatujeme s Markusem o všem možném. Mezitím ještě přišli další čtyři lidi. Kdosi nadhodil téma "Proč jezdíme do cizích zemí", každý trochu přispěl něčím přispěl - ať už kde byl, nebo kam by se chtěl podívat. Postupně se to zvrhlo na diskuzi, že snad většina z nás by se chtěla podívat do USA a pokud možno tam nějakou dobu zůstat. Kdosi se mě zeptal, co si myslím o Státech - tak jsem trochu nastínil, proč bych tam rád pouze na pár měsíců, co si celkově o tomhle impériu myslím a že starý kontinent mám krapátek raději. Asi jsem zůstal maličko nepochopen, nějaký moudrý člověk kdysi řekl "Mlčeti zlato", asi na tom trocha pravdy bude. Postupně jsme přešli k internetu - konkrétně se nás ptali, jak to vypadá s netem v střední a západní Evropě - když jsem jim říkal kolik se u nás asi tak měsíčně platí a že si netu můžu užívat od nevidím do nevidím (tady jsou přensená data silně limitována), byli docela překvapeni. Ještě jsem dodal, že doma u internetu trávím hodně času a sem jsem tak trochu "utekl" od netu a rád dělám i něco jiného než jen sedím u pc, tak asi dvě holky to moc nedovedly pobrat. Z druhé strany je ale chápu, tady je to nyní podobné asi jako u nás před deseti lety, když internet mělo pár vyvolených a platilo se za to pomalu zlatem. Tady to začíná - pro většinu z nich internet=chat=icq. Ale na tom není nic špatného, je to akorát trochu jiný způsob jak se seznamovat nebo psát si s lidmi na druhé straně planety. Jeden kluk co tam byl, tuším Díma, mě pozval na sobotu na jednu hru - a nemůžu si vybavit jméno té hry. Jednou za týden se sejde banda, co se znají z internetu a hrajou právě tuhle hru. V principu to je jako fotbal, akorát místo míče si hráči hází létající talíř a účelem je dopravit ho do brány soupeře. V sobotu ráno byl sraz na hřišti, přes noc napadlo asi 20cm nového sněhu a ještě k tomu byly tak 40cm závěje. Sešlo se nás tam asi 12, rozdělili jsme se 6:6, trochu se rozehřát a hrajem. Hodina běhání v -8 na čerstvém sněhu musí sestřelit i koně, natož mě. Potom jsme už jen tak "blbli", jako koulovali se nebo váleli ve sněhu. Jedním slovem psina. Asi po dvou hodinách se šlo na čaj nabrat normální tělesnou telotu - toho jsem se už bohužel neúčastnil, na programu jsem už měl něco jiného.

Pejsek a kočička vařili dort

Otevřu ledničku, v rychlosti projdu co je k dispozici (není toho moc co procházet) a snažím se vymyslet, co udělám k obědu. K dispozici máme plechovku oliv, pár vajec, mrkev, petržel, trochu masa, kečup, mouku, asi 4 druhy koření a sejra. Absolutně nevím co s tím, tak to asi smíchám dohromady, ono to nějak dopadne. S olivama jsem tady ještě vařit nezkoušel a je na čase prubnout něco nového. Defakto jsem ještě nejedl snad žádné teplé jídlo, ve kterém by byly olivy. Tak stará dobrá klasika, začneme vodou, necháme uvařit, přihodíme nakrájené olivy, rozbijeme dvě vajíčka, zahustíme moukou osmaženou na oleji, přihodíme trochu sýra a necháme povařit, něco z toho vznikne. Ještě dobarvíme kečupem, aby každého odradila už ta barva a nikdo mi to nesnědl. Bublá to jako gejzír a barvu to má taky podobnou. Odebírám první vzorek a začínám chápat, proč se normálně s olivama nevaří. Kyselý jak šťovík. Tak trochu cukru (trochu hodně), trochu chilli, co jsem v předevčírem objevil v obchodě a pomalu to začíná chutnat jako jídlo. Maličko kari, patrželku a jako omáčka to bude dobrý. Až na to že mi k tomu chybí maso. Zůstalo v mrazáku. Tak to v večer jím jenom s bramborama a taky to není špatné, ale bude to chtít maso. Zítra. Příští den jsem dal vařit maso, po dvou hodinách to zaleju tou "dobrotou" ze včerejška a zase to chutná naprosto jinak. Bohužel nejsem chopnej říct jestli líp nebo hůř. Já jenom vím, že ať si uvařím cokoli, tak to bude pořád lepší než co bych tady dostal v jídelně. Nejhorší na tom je, že mě to vaření docela začíná i bavit.

Jekatěrinburg, hraniční město EuroAsie

Sbalit ještě jedny ponožky, koupit pár instantních polévek, toaleťák, hrnek do vlaku a můžu vyrazit. Vlak odjíždí v 17:30 Moskevského času, na nádraží jsem přijel asi o půl hodiny dříve. Ve vlaku jsem nafasoval dolní boční lehátko, bohužel je dimenzováno na trochu menší lidi, na délku to má 180cm, což je u mě s 183cm trochu probém. Asi po 10minutách se mě ptá starší paní od vedle z kupé, jestli bych si s ní ono moje lehátko nevyměnil - samozřejmě mile rád - přes noc mi sice čouhaly nohy silně do uličky, ale aspoň jsem se vyspal. Ráno kolem 6 příjezd do Jekatěrinburgu, ještě jsem si musel vybavit jízdenku z Kazaně do Iževsku, jelikož to v Iževsku pro mě z neznámého důvodu nešlo. Nyní k programu, co tady vlastně chci. Vlak do Ufy odjíždí ve 4 odpoledne, mám asi 10 hodin času. Jako první se shánim po možnosti jet na hranici Europa-Asie. První nápad dopravit se tam na taxi se ukázal jako naprostý nesmysl, když na mě taxikář vyrukoval sumu 1000ru. Ochotnej bych byl dát tak 200 a z 1000 na 200 bych to asi neusmlouvál i kdybych byl Rus. Jediné co vím, tak že je to někde za městem a pěšky se tam nedopravím. Další varianta byl autobus - párkrát jsem se zeptal, kudy kam na autovagzál a na autovagzále jsem zjišťoval, kterej autobus mě dopraví nejblíž. Měl jsem docela kliku, bus udjížděl asi za 3 minuty. Po půlhodně jízdy mimo město jsem trochu znejistěl, kam to vlastně jedem. Po dalších asi 20 minutách řidič zastavil a říká: "Vidíš támhle tu cestu do lesa? Tak tudy asi 200m nahoru a tam to najdeš." Co říct, čekal jsem trochu kultivovanější místo, kde mě zastaví, ne uprostřed lesa. A minimálně se mi nezdálo, že by tady ten pomník mohl být. Ale co už, jsem asi 30km od goroda, tak to zkusím. Po "cestě" kudy jdu je asi metr sněhu a stará stopa od sněžného skůtru. Tak se trochu brodím sněhem, asi po 100m končí les a začíná mýtina. A na mýtině pomník. Neuvěřitelný, řidič fakt nekecal. Díky pane. Ještě nastává trochu problém s focením, jelikož mě na tak důležitém místě nemá kdo odfotit, tak jedině na samospoušť. Ještě vytahuju GPS, co bych uložil koordináty a zjistil, jak je to daleko vzdušnou čarou domů do HK. Docela kleju, vychází to asi na 2980km, doufal jsem že to dá něco nad 3000km. Vracím se zpátky na silnici, stopuju první maršutku, řidiči dávám opět 40rub a za necelou hodinku vystupuju na autobusovém nádraží. Zde pokus číslo dvě, vytahuju opět gps, chviličku čekám než zaměří polohu a potom už jenom doufám, že překonám magicou hranici 3000km. Výsledek? Z autobudového nádraží v Jekatěrinburgu je to k nám do bytu přesně 3001km. Dále už následovala taková obyčejná prohlídka města - akorát byl trochu problém najít centrum a mapu jsem jaksi nesehnal. Tak jdu nějak podle citu, snad někam dojdu. Našel jsem Americkou ambasádu, jediný katolický kostel, co je v tomhle městě, památník obětem z Čečny, ale nějaké centrum pořád nikde. Pomalu jsem se vracel k nádraží a stále nikde nic. Ještě splnit poslední rest - projet se metrem. Vlezu do metra a jedu asi 3 stanice, vystoupím, vylezu na ulici a kolem mě to je jako na Václaváku - našel jsem centrum. Tak fotím co to jde, občas nějaké nové budovy a samozřejmě Lenina. Zastavil mě tady jeden policajt, ať mu ukážu co fotím, jestli náhodou nejsem terorista či co. Když viděl asi 50 fotku, tak pochopil, že jsem asi opravdu turista a já mohl směle pokračovat dál. Ještě jsem obešel asi 2 bloky a musel se vrátit na nádraží, času už moc nezbývalo. Přijel jsem na nádraží, asi 20minut jsem čekal a přijel vlak, co mě doveze do Ufy.

Jedeme domů

Když si to tu tak pročítám, co jsem tu za 2 měsíce sesmolil a dal na web, tak je asi celkem ostuda že jsem to nijak neuzavřel. Ale on ani není důvod, zvlášť když bude pokračování :).

Dny pomalu ubíhali a čím méně bylo sněhu, tím více se blížil dead-line, nebo také datum, který byl vytištěn na mé jízdence do Moskvy. Pondělí 2.4.2007. Se všemi jsem se hezky rozloučil, dostal hromadu dárků a do už tak nacpaně bagáže nacpal pár litrů vodky. Cestou na nádraží se mnou jeli holky, které mi přímo řekly že se se mnou chcou rozloučit u vlaku a že mi pomůžou s taškou. Pravda, snaha byla, ale tašku jsem jim hned zatrhnul, jelikož měla 20kg a nemůžu po nich chtít, aby se tahali s vodkou, kterou stejně vypijou Češi.

Vlak odjel přesně na čas, na to si tady asi nezvyknu. Seděl jsem s pánem, jel do Moskvy na konzulát pro vízum, říkal že jede za synem do Německa. Nějak jsme se zakecali a dozvěděl jsem se, že pracuje v hydroelektráně asi 60km od Iževska – v Čajkovském. A dostal jsem i pozvánku na exkurzi.

V Moskvě jsem měl asi 7 hodin času na přestup, což tady znamená nejen najít správné nástupiště, ale i nádraží. Naštěstí tu je intelignetně řešené metro (už mě vysvětlili, jaká je logika místního metra), tak to byla otázka asi půl hodiny. Ve zbylém čase jsem se šel podívat po městě a můžu říct, že tak jak se mi Moskva nelíbíla v únoru, tak teď byla nádherná. Počasí krásné, tak kolem 20, bez sněhu a pomalu se všechno zelenalo. Co jsem se tak procházel, tak mě asi udivila Laninova třída (či jak se to jmenuje) – 10-ti proudou silnici jsem viděl poprvé v životě. A mimo jiné 4 Porsche Cheyene a vedle nich 3 Bentley vedle sebe už asi taky jen tak neuvidím. Kousek odtud má zastoupení i pan Hanák z Kroměříže, který se baví výrobou kuchyní – exportuje je až sem. Tak ještě rychle nakoupit suvenýry, najít správné nástupiště, vagón a palandu a můžeme jet.

Ve vlaku jsou samí Ukrajinci, jedou domů na Velikonoce (po jejich Páscha). Bohužel jsem sehnal jízdenku jen do Kijeva, do Čopu už bylo vyprodáno. Na druhou stranu mě uklidňovalo, že v Kijevě jsme byli před půl rokem, tak to tam trochu „znám“. Po cestě jsem se, jak jinak, zakecal se spolucestujícíma, něco se pojedlo a vypila se i nějaká ta vodka. V tomhle vlaku bylo trochu živěji, než v tom do Moskvy – občas chodili bábušky ve vlaku a nabízely pirohy a podobné nesmysly k jídlu. Kromě nich se ukázala nějaká ženská prodávajíc broušené sklo. Zastavila u nás, jednomu Ukrajinci se sada skleniček zalíbila a začali smlouvat. Já jsem jen tak prohodil do větru, že bych si koupil za 100RUB tu druhou sadu – původně stála 150. Ale ani jsem neměl v plánu to kupovat, o pač o třetinu to stejně nezlevní a cestou domů bych to rozbil. Chlap si asi po 20 minutách smlouvání skleničky koupil a teď přišla řada na mě. Po dalších 20 minutách obchodování už mi bylo blbý ty skleničky nekoupit, jelikož ze 150 RUB jsem se dostal na 90. Dokonce vydržely i cestu domů.

Vlak zastavil, byla to poslední zastávka v RF, následující stanice byla už na Ukrajině. Ale co se tady dělo, to jsem ještě nezažil. Chlapi mi říkali, ať se připravím, že se budou prodávat hračky – takové ty plyšové nesmysly, co se dávají malým dětem nebo přítelkyním na usmířenou. Měl jsem představu, že tu bude tak 10 lidí s plyšákama, ale ono jich tu bylo celé nádraží – od oka tak 70 a každý měl aspoň 10 plyšáků různých velikostí.Vyběhl jsem ven. Ale neměl jsem to dělat. Jakmile zjistili, že nejsem místní a mohli by něco prodat, tak mě jich tak 8 obklopilo a začali nabízet. Mluvící, stěkací, malé, velké – no nekupte to.

Na hranicích jsem dostal štempl do pasu, vyplnil kartičku o vstupu a vítejte na Ukrajině. Ráno jsem byl v Kijevě a hned jsem mazal k pokladnám sehnat jízdenku do Čopu. Povedlo se, po Ukrajině už jezdili vlaky poloprázdné. Na 3 hodinky jsem se prošel po městě, moc se tady toho nezměnilo, klukům koupil cigarety, udělal pár fotek a pokračoval dál. Kdybych ty cigarety nekupoval, tak bych asi udělal líp, ušetřil bych si nervy a jim plíce. Po předáni mi sdělili, že to chutná jako čerstvě posekaný seno, rozdíl byl akorát že na krabičče bylo napsáno Marlboro. Do Lvova jsem spal, ze Lvova jsem se zase zakecal se spolusedícími. Jeden z nich pracoval pár let v Čechách, druhej byl odněkud z Krasnojarsku, už byl 5 dní na cestě. Jel do Užgorodu za rodinou. Na 3 dny. Nechápu. A pak zase tu samou štreku zpátky.

Vystoupil jsem v Čopu, přesedl na vláček co jel na Slovensko. Jedou asi 3 za den, tenhle vyjíždel asi ve 2:30 ráno a já jsem přijel asi o půl hodinky dříve. Tomu se říká umět si naplánovat cestu. Na hranicích bylo pozdvižení, když se celník ptal odkud jedu a já mu sdělil že z Iževska, tak se mu zablýskly oči. Když jsem mu ještě řekl, že jsem viděl pana Kalašnikova, tak jsem pro něj byl nadčlověk.

Kontrola na slovenské straně byla také bez problému, akorát jsem musel spěchat koupit si jízdenku, jelikož za pár minut odjížděl vlak do Košic. Fór byl v tom, že jsem měl u sebe asi 8 rublů a to bylo všechno. Zbytek byl v bezpečí na kartě. A tou tady platit samozřejmě nešlo, což byla tak trochu čára přes rozpočet. Naštěstí se paní smilovala a vlakem jsem mohl do Košic zadarmo. V Košicích karty naštěstí už brali, tak jsem pořídil jízdenku rovnou do Hradce. A to jsem měl prosím takovou kliku, že na nádraží byl i ČSOB bankomat. Hladovej jsem byl jako polární medvěd, tak to na sebe nenechalo dlouho čekat a za vybraný 2 stovky jsem si koupil kofolu a bagetu s hodně moc nezdravý tatarky uvnitř.

Další přestup mě čekal v Žilině a pak v Pardubicích. Když jsem nastupoval v Žilině, tak se mě kdosi dotázal, kam s tou obrovskou bagáží až jedu – na moji odpověď poznamenal, že si do Hradce docela dlouho pocestuju, ono těch 7 hodin ve vlaku je docela dlouho. Tak jsem se akorát usmál a uvedl ho trochu do reality, že tohle je už poslední míle. Domů jsem dorazil ve čtvrtek 5.4.2007 kolem čtvrté odpoledne. Tedy ± pár hodin za 2 měsíce, co jsem odjel.