www.vapenik.com

Radovan Vápeník | osobní webstránky

RF po třetí

Pomalu končí zimní semestr, já dávám dohromady papíry, díky kterým mohu opět vycestovat do RF, tentokráte na celý letní semestr. I přes menší čí věší komplikace toho mám většinu vyřízeno – chybí akorát vízum. V rámci jednoduchosti jsem si původně chtěl nechat udělat vízum v Brně, když už jsem tady téměř víc než doma. Máme středu, lehce po jedenácté hodině, na ambasádě mají otevřeno do jedné, to bych snad mohl stihnout. Před jednou se začínám setkávat s realitou tváří v tvář – za tu dobu stihli odbavit asi 5 lidí. Tak snad v pátek.

Zkoušku jsem napsal a jdu rovnou na ambasádu. Máme kolem dvanácté, snad tam nebude moc lidí – doufám že nikdo. Chyba lávky, je jich tam tak dvacet. Potkávám borce, se kterým jsem se bavil ve středu – říkal, že tu stojí od osmi ráno a zdaleka se na něho nedostala řada. Otáčím se na podpatku, jdu na kolej pro věci a následně jedu domů. Je rozhodnuto – až pojedu v pondělí do Brna, tak to vezmu přes Prahu a zastavím se na ambasádě tam.

V pondělí ráno vstávám v nekřesťansky časnou hodinu, do této doby jsem ani netušil, že den může začínat už tak brzy. Nějak jsem se dopotácel na autobus, potkal jsem tady kamarádku, jela taky do Prahy a shodou náhod byla loni studovat v St. Peterburku. Tak jsme probrali co se dá, byla překvapená že jedu do Ruska už potřetí – u nich lze jenom jednou.

V Praze jsme vystoupili na Černém Mostě, odtud metrem kamsi na Hradčanskou a deset minut pěsky k ambasádě. Máme akorát devět hodin, zrovna otvírají. Ve frontě jsem asi desátý, ale světe div se – na řadu přicházím asi po půl hodině, což je ve srovnání s brněnskou ambasádou fofr. Vízum bude hotové za deset dní, tak teď hezky rychle do Brna dodělat zkoušky.

26 hodin dlouhý den

Celý shon mně začíná už v pátek, shodou náhod na moje narozeniny. Dát do pořádku pár počítačů, upgrade účetnictví, nákup dárků apod. Sobota je koncipována v podobném duchu s tím rozdílem, že večerní rozlučková oslava se protahuje do neděle. Téměř celá neděle je zasvěcena balení 40 kg nesmyslů do jednoho kufru, do kterého se to nemůže vejít. Odpoledne zamačkávám slzu v oku a obětuji první část mě turistické výstroje – stan. Za další dvě hodiny uznávám, že musí zůstat doma i spacák s pohorkami a velký ruksak. Ve výsledku má kufr 28 kg. Z toho je dobrých 10kg různých hrníčků, perníku, čokolád a alkoholu. Bohužel nic z toho pro mě. V příručním zavazadle je všechno ostatní – limit do letadla je pět kg, moje váží patnáct. Ještě klika, že to nikdo neváží.

Lehce po poledním se u mě zastavuje Lukáš, naházíme věci do auta a vzhůru do Prahy. Na Černém mostě přestupuju do metra, na Zličíně na autobus – celou Prahu mám projetou přesně za hodinku.

Po páté hodině nastupuju do letadla a odlétáme směr Kaliningrad. Za ten půl rok, co jsem tu nebyl se to lehce změnilo, přibylo několik obchodů a k mému překvapení i bankomat. Po necelých dvou hodinách nasedáme opět do Boeingu 737, tentokráte směr Kazan. Fór je v tom, že v ledadle pro dvě stě lidí je nás dvacet. Po půl hodině nám oznamují, abychom se přesunuli do jiného letadla – letícího na Moskvu (Domodědovo). Už tak máme přes půl hodiny zpoždění, ještě bude mezipřistání v Moskvě a v Kazani tipuju že budeme tak kolem čtvrté ranní. A druhá věc je zase můj kufr – začínám věřit tomu, že ho někde zapomenou, když přehazovali věci z jednoho letadla do druhého a navíc budeme mít mezipřistání.

Do Moskvy vedle mě sedí nějaká máma s malým klukem, který neustále kašle – dávat si ruku před pusu ho asi ještě nikdo nestačil naučit. Za mnou sedí jakýsi podrážděný frajírek – asi z toho, že neletíme na čas. Dvěma pěstmi do obličeje se ho snaží zpacifikovat spolusedící, domlouvá jim až letuška. Holt si umím vybrat místo. Z Moskvy odlétáme po třetí hodině, v letadle je 20 lidí, tak mi nic nebrání si tuto noc aspoň hodinku pospat, když jsou u mě všechna tři sedadla volná. Do Kazani přilétáme po čtvrté (přes hodinu a půl zpoždění), pár minut čekáme na kufry. Opět zažívám ten blažený pocit, když postupně přijíždějí kufry všech ostatních a ten můj pořád nikde. Dorazil jako poslední, můj organismus zažívá záplavu endorfinem.

Jen co vylezu z haly, tak si mě vyhlídne taxikář, zda-li nepotřebuju taxi. Jsem ochoten mu dát pět set RU, on si stojí na svých osmi stech. Za dvacet km je to zlodějina, která má obdoby snad jenom v Praze. Jdu k prvnímu autu s otázkou, jestli jedou do Kazani – a jestli mě za tři sta vezmou. Samozřejmě že vezmou.

Na nádraží dorazíme lehce po páté ráno, vlaky do Iževska jeli o půl čtvrté a ve čtyři, další jede v sedm. Kupuju lístek a netuším, že ten vlak bude celých tři sta km stavět v každé stanici, které jsou mezi sebou vzdálené průměrně pět km.

Do Iževska dorážím lehce po čtvrté místního času, v pět jsem na koleji. Nevím čím to, ale první kam jsem se vydal byl obchod s jídlem.