www.vapenik.com

Radovan Vápeník | osobní webstránky

Jednoho zimního večera, při posezení u piva a osvěžování vzpomínek na Tatry z letních prázdnin nám vyvstala myšlenka, kam se vydáme další prázdniny. Karta asi opět padne na východ od vlasti - snad na Ukrajinu nebo do Rumunska na hory? Asi po 14 dnech se z tohoto nejapného žertu stala realita se vším všudy - od pořizování map přes shánění dalších třech zoufalců na cestu až po perepetie s vyřizováním víz. A aby toho nebylo málo, tak jsme optimisticky chtěli spojit Ukrajinu a Rumunsko nacpat to do 3 týdnů.

Ještě asi něco málo o nás - já jsem Radek, přes školní rok trávím většinu času v Brně na vysoký škole. Lukáš - aktivně pracující člověk, s neuvěřitelným smyslem pro srandu a neuvěřitelně tvrdou hlavou (průraznost lebky zrovna nemam na mysli). Tomáš - nyní studuje hradeckej FIM - do poslední chvíle se nemohl rozhodnout, jestli s náma pojede nebo ne, tak jsme to museli rozhodnout za něj :).

Já jako aktivní student brněnské techniky jsem zabrouzdal na internetu i na ukrajinský konzulát. A ejhle, oni sídlej kousek od školy. Jak jen to bylo možný, naklusal jsem tam pln optimizmu pro nějaké info, jak legálně získat vízum. To že to nebude jednoduchý jsem čekal, ale jak se mnou vyjebala dotyčná paní na konzulátě hned při první návštěvě jsem fakt nečekal. Je sice pravda, že jsem tam přišel o 20 minut po úředních hodinách (mají celkem asi 10 úředních hodin za týden), ale trochu vlídnější být mohla. Tak druhý pokus - dodržel jsem úřední čas a k mému překvapení se se mnou bavila jako s člověkem - na konzulátě jsou opravdu vlídní a nechtějí dělat problémy, jen je potřeba dodržet úřední hodiny:). Po několika dalších návštěvách mi někdy v půlce dubna oznámila, že na Ukrajinu už není třeba vízum - od května tam můžeme volně. To byla snad nejlepší zpráva za celej měsíc.

Lukáš dostal za úkol sehnat někoho na cestu - takže taky první cesta vedla k internetu, kde napsal inzerát a pár dobrodruhů (a jedna dobrodružka) se ozvali. Irena z Prahy, která koncem tohoto školního roku bude titulována do řádu Ing., Lukáš z Červenýho Kostelce, který touto dobou začíná poznávat vysokoškolský život v jihomoravské metropoli(jo, taky Brno) a Vítek, který má neuvěřitelně odolný játra vůči všemožným lihovým nápojům.

Den první.....19.6. - 20.6

Termím odjezdu byl stanoven na 19.6.05. My kluci jsme si dali sraz v HK na nádraží, kde nám kvůli intenzivním loučení Lukáše s jeho přítelkyní skoro ujel vlak. Dojeli jsme do Pardubic, kde jsme měli asi 2 hodin času, než přijede rychlík s Irenou, kterým nás doveze do Humenného na Východním Slovensku. Takže, jak jinak, fofrem do hospody na poslední české pivo v následujících 14 dnech. Nevěřil bych, jak velkej je problém najít v Parubkách v neděli večer otevřenou hospodu.

Sešli jsme se všichni, ikdyž Irena do poslední chvíle nevěděla, jestli pojede - chytla nějakou virózu a ještě se léčila cestou vlakem na východ. Po nástupu do vlaku a obsazení dvou volných kupé jsme začali ochutnávkou různých tekutých dobrot s větším či menším obsahem lihovin. Průběh noci byl totožný jako loni, při cestě do Tater - pro jistotu, abychom se nevyspali, nás chodili pravidelně po půl hodinách budit průvodčí se záminkou kontroly jízdenek. Po třech hodinách nastal prudký zlom, tuhle úlohu přebrali celníci. A pak slovenský průvodčí. Perla noci (nebo už rána) přišla v Spišské Nové Vsi, kde přistoupili jako na potvoru do našeho vagónu 2 místní pracující, jejichž drzost a vtíravost mnohonásobně převyšovala české pojišťovací agenty. To, že nás vzbudili intenzivním mlácením na dveře bych ještě překousl, ale to, že si jako lord zapálí ve vagónu, když jsme mu několikrát říkali, ať jde kouřit ven že si to z nás nikdo z nás nepřeje, to mě pěkně nasral. Korunu všemu nasadil kecama, že co si to dovoluju otvírat okno - milostpánovi je zima. No jo, jenže v kupé byla mlha jak v chemický laborce. Společností nás těšil až do Košic, kde konečně vypad. Do Humenného jsme ještě potkali část Slovenské armády, hoši někam přesouvali tanky - nejspíš do Íráku.

V Humenném jsme nakoupili zbytek zásob a hurá na dál. Souhrou náhod a místních spojů jsme se dostali kolem druhý do Ubľy, kde jsme okoštovali Smedného Mnicha a potom už jsme tlapali na hranice. Pro celníky jsme byli asi docela exoti, asi se tam moc často neukáže parta bláznů s 30kg krosnama na zádech. Po vyplnění jakýchsi papírků, kde hodláme poznávat krásy Ukrajiny nás bez větších problémů pustili přes hranice. Chtěli jsme si rovnou v místní směnárně směnit peníze - měli snad všechny světový měny, akorát ta místní jim chyběla. Tak snad jinde. Těsně za hranicema nás vzal autobus do vesnice Malý Bereznij, kde jsme poznali kouzlo zakarpatských vesnic v plné kráse. Jak známe povádání o Ukrajině - jako by se tady zastavil čas. Starý domy, málo udržovaný, asfaltky opravovaný naposled někdy v období první republiky. Taky jsme zde úspěšně směnili naše zelenáče(pro neznalce dolary). Prošli jsme kus vesnice, našli jsme hledanou vlakovou stanici a taky místní hospodu. Takže na programu byla ochutnávka místního piva. A nebylo špatný. Zjišťoval jsem, kdy nám jede vlak do Voločanky - vesnice asi 60 km severně od aktuální vsi. A dostal jsem vesměs stejný odpovědi - on někdy pojede, snad za 3 hodiny. Tady čas opravdu nehraje významnou roli. Popíjíme na stanici pivo, najednou se tu začali hromadit lidi. Že by se kvůli nám sešla půlka vesnice nám bylo divný, ale věřím tomu, že za dobu existence dědiny tady asi moc turistů nebylo. Najednou v dáli troubí vlak - akorát jede na druhou stranu než my potřebujeme.

Po necelých dvou hodinách opět ta samá scenerie, začali se opět tvořit hloučky lidí. Nachomítl se k nám jeden asi 60ti letý muž s manželkou. Po 3 minutách snahy o dorozumívání jsem pochopil, že je to místní starosta a chce vidět naše pasy. Dal jsem mu pas, chvíli ho študoval, ale raději jsem povolal Vítka s jeho slivovičkou, ať dá pánovi ochutnat. Nevěděli jsme, proč chce pasy vidět, chtěli jsme ho raději přivést na jiný myšlenky. Asi byl jenom zvědavej, co teď dávají do pasů za razítka, turisti tu jsou opravdu vzácní. "Ochutnal" slovenské národní pití, tj. vypil půlku lahve a říká: "Samohon!". My akorát stojíme udiveni, jak do sebe bez mrknutí oka dostal 2 deci 80% slivovičky. Já tohle absolvovat, tak jsem zralej na transplantaci hltanu a přilehlého potrubí vedoucího do žaludku. Dali jsem se s ním trochu do řeči - říkal že kdysi byl v Čechách, 6 let tam pracoval. Mezitím přijíždí námi toužebně očekávaný vlak. Starosta nám ještě dopřál fotku s manželkou a jejich známou, potom nasedáme do vlaku a jedeme směr Voločanka. Opravdu asi nemá moc smysl podezřívat místní, žijí zde velmi hodní a chudobní lidé, mají tu těžký život. Nemají skoro nic, to málo co mají, ochotně se s vámi o to rozdělí i když vás vidí poprvé v životě. My jsme se s žádnými nekalostmi nesetkali, ale určitě se vyplatí být trochu na pozoru.
Vlaky na malé vzdálenosti tu jezdí 3. třídy - ve vagónech mají dřevěné lavičky, sedí se na nich pěkně, spí asi taky(viď Ireno:), ale na místní záchody bych nedoporučil chodit ani v nejnutnějších případech. Měli jsme malinko problémy s placením jízdnýho - cesta vlakem stojí opravdu pár korun, ale při směně peněz jsme samozřejmě dostali největší bankovky, co státní tiskárna tiskne. Přirovnal bych to, jako když u nás chcete nákup za 50 kč platit 2000. A ve vlaku samozřejmě nikdo neměl drobný.

Dopravili jsme se do Voločanky - mimochodem maj tady moc pěkný holky. Začali jsme shánět dopravu do Volovce, odkud nás čekal nástup do hor. Asi po 20 minutách ptaní jsme pochopili, že nás tam nikdo nezaveze, ale důvod nám byl neznámý. Jeden dobrý místní nás s tranzitem dovezl aspoň kousek za křižovatku na Volovec. Zde jsme pochopili, proč tam nikdo nejezdí - silnice tam vypadala jako asi jako Londýn po bombardování. Louže tam byly tak 3x4 metry, nikdo odvážnej na zjištění hloubky se nenašel. Kousek dál jsme našli louku, která byla povýšena pro tuto noc na kemp. S chutí jsme zblajzli instantní dobroty a nějaké konzervy, zapálili oheň a pak na kutě.

Den druhý.....21.6.

Ráno po úsporné hygieně následovalo sbalení stanů a ruksaků a pokračování v krasojízdě. Lukáš s Vítkem objevili hlubší místo potoka, tak neodolali ranní koupeli v 5 C vodě. Jdeme dál po míjíme několik rozestavěných domů a dostáváme se k vesnici. Částí vesnice vede cesta, která se potom stáčí a vede přes místní kopec. Procházíme vesnicí a zezadu na nás někdo volá - nechtěl jsem tomu věřit, ale byl to jakýsi místní, říkal že je to starosta. Bylo půl desátý ráno a už ji měl jak z praku. Vítek opět připravil slivovičku, zbyly tam asi 3 deci, které se v něm v zápětí ztratili. Ptal se nás, odkud jsme, kam jdeme, jak se nám tu líbí. Taky pracoval v Čechách, ale jak dlouho, to nikdo neví. Jednou říkal 5 let, potom 7 a nakonec 15. Postupně jsme mu přestávali rozumět (což pro nás byl velký problém se střízlivým člověk, natož s opilým) a dostal se do stavu, že jsme ho museli při chůzi podpírat. Asi po 20 metrech si usmyslel, že půjde sám - pustil se Lukáše a na jeho smůlu spadl přesně do kaluže. Ujali se ho nějaké 2 místní babky a my pokračovali v dromedáří výpravě. Vyšli jsme kopec a před námi se v dáli rozprostírala další vesnice. Než jsme do ní došli, potkali jsme několik - odhadem 70ti letých dědů, kteří tam pásli krávy a jen nevěřícně koukali, kdo to do jejich končin zavítal. Bylo tady asi 5 dětí. Někde nasbírali lesní jahody, které nám dali. Na oplátku jsme jim dali hromadu bonbónů.

Po příchodu do vesnice jsme chtěli zkusit někde koupit mléko, neboť my jako praví hradečáci neměli pravé mléko .... už to je pěkně dlouho.Vyhlídli jsme si jeden domek, před nímž se pásla kráva. Žila tu velmi pohostinná rodina, nejdříve nám donesli mléko, za což jsme jim velmi děkovali. A potom začala ta pravá hostina - na stole postupně přibýval pravý špek z prasete, lívance, kefír a nakonec došlo i na místní kalvádos. Místní jsou opravdu velmi sdílní. Ale my jsme museli dál. Ještě jsme s nimi udělali pár fotek a pokračovalo se v krasojízdě. Asi v půlce vesnice jsme našli náznaky asfaltu, občas projelo nějaké auto, tak jsme začali řešit dopravu do Volovce. Potkali jsme nějaké místní kluky, dali se s námi do řeči a nabídli se, že nám seženou odvoz. Do 20 minut byl borec zpět a říkal, že s ním mam jít na policejní stanici. Tak jsem si říkal, co to na mě šije, ale budiž. Na stanici jsem domluvili s místním policajtem, že za 20$ nás hodí do naši vytoužené vesnice - bylo to asi 60km. Takže pohoda. Jeli jsme starým Gazem, docela kultovní zážitek. Z týhle cesty mi zůstane na paměti, krom toho, že prvních 10 km zdravil všechny co potkal, byl způsob úspory paliva. Jelo se většinou z mírného kopce - takže Gaze rozjel na 70 - 80km/h, chcípnul motor a jenom pilotoval. Když jsme se blížili k rychlosti, jaká je u nás stanovena jako nejvyšší povolená ve vesnici, tak nastartoval, trochu probral auto k vyšší rychlosti a takhle furt dokola asi 20km. Prostě borec. Asi za hodinku jsme poznávali Volovec. Je to město asi s 30 000 obyvateli, přišlo mi to jako větší vesnička. Po bloudění a studování mapy,na kterej okolní kopec to vlastně jdeme kdosi zahlíd hospodu - takže v tu chvíli bylo po problémech. Každej do sebe hodil 2 kousky, jednoho panáka vodky a byli jsme spokojeni. V týhle putyce jsem poprvé poznal pravý ruský sčot - pro neznalce počítadlo - je tam taky někde na fotce.

Při cestě na kopec jsme nic zajímavýho nepotkali, za zmínku snad stojí ta freska, co byla na jednom z baráku - asi ji tam udělali někdy v období 5ti letky. Po podrobnějším zkoumání jsem se hooodně divil, co tam dokázali všechno vylíčit. Vyškrábali jsme se do půlky kopce, kde se rozdvojovala cesta - na jeden směr vedla taková pěkná pěšinka, druhý směr pokračovala cesta lesem vyježděná od traktorů. Akorát bylo trochu na obtíž, že byla asi metr hluboká a plná bahna. Prostě umělecké dílo místních lesních dělníků. Asi po 2 km intenzivního stoupání bylo překvapení číslo dvě - to, že hoši tahali z lesa asi 30 - 40m klády jsme věděli, ale jakým způsobem si k tomu dokázali upravit cestu, to sem nechápal. Původně museli kličkovat mezi stromy - bylo tam takový esíčko, kudy mohli tahat tak klády maximálně 10 metrů dlouhý. Rovně byl asi 7m vysokej svah dobrej tak pro horolezce. Takže jaký je nejjednodušší řešení? Svah trochu zmírníme - tak ho zasypali kořenama ze stromů, zbytek vysypali štěrkem a cesta pro tahání dlouhejch kmenů byla hotová. Prostě prasečina, která nemá obdoby.

Po dalších asi dvou hodinách intenzivního funění do kopce jsme konečně vylezli z lesa na na poloninu. Vylezli jsme ještě asi o 100 vejškovejch metrů a proti nám byla jakási budova - těžko říct, jestli byla rozbombardovaná od Němců nebo se rozpadala sama. Jako pěst na oko uprostřed ničeho. Rozdělali jsme stany, uvařili jídlo a vegetili. Pokoušel jsem se fotit západ slunce, asi po 20 fotkách jsem pochopil, že tím akorát tak ničím foťák a stejně to neumím. Tak jsme akorát rozdělali oheň, debatovali o všem možným a o ničem a koukali dolů na rozzářenej Volovec.

Den třetí.....22.6.

Ráno opět úsporná verze hygieny, nabrali jsme z pramene vodu a vyrazili. Cirka hodinu cesty od noclehu byla místní BTS stanice(=vysílač mobilního perátora) a asi i nějaká meteorologická vědárna. Tady jsme se poprvý pořádně chytli s Lukášem (říkam, tředí den je pro nás dva nejkritičtější). Po tom, co zjistil, že mám náhodou pravdu se na mě naprd a vyrazil k vrcholu, aby tam byl aspoň první (co tak lovím v paměti ta ani nevím, jestli někdo z celý výpravy pokořil nějakej vršek dřív než Lukáš, takovej je to horal).Celej den jsme tlapali po vršcích a kochali se okolní přírodou. Na jednom vršku Vítek našel pohřebiště berušek, tak jsem to samozřejmě zdokumentoval. Někdy kolem 7 hodiny večer začali docházet síly. Kempovalo se v jednom sedýku, byla tam i trocha stromů, tak z větru jsme nemuseli mít strach. Pro vodu to bylo kousek, velký dík patří Lukášovi a Vítkovi, kteří našli pramen. Krom toho, že jsme nabrali vodu do PETek, tak jsem si taky velmi kvalitně nabral do bot - co jinýho sem taky mohl čekat, obyčejnejch rádoby pohorek. Dvě minuty chůze v mokrý trávě a mohl sem v nich pěstovat rejži. Při příležitosti sezení večer u ohně jsem k němu dal i sušit boty - na moji kliku se kus jedny boty odparil - ale chodit se v nich dalo.

Den čtvrtý.....23.6.

Tentokrát jsem spal ve stanu s Irenou a byl sem hodně překvapenej, v čem ona chodí spát: v noční košilku dělanou podle mejch chutí jsem bohužel v těchhle podmínkách mohl maximálně tak doufat, ale pravej opak jsem nečekal. Takhle holka vytahala všechno oblečení, co měla ve ruksaku, navlíkla to na sebe, nasoukala se do spacáku a spala. Na otázku, proč toho na sebe tolik bere sem dostal jednoduchou odpověď - přes noc jí je jinak zima. Pro mě absolutně nepochopitelná věc, když jsem si asi 2 měsíce pře výsadkem koupil novej spacák do -25, spal jsem většinou jen v trenkách, v noci bylo většinou kolem 5 - 10 C a já se občas v noci probouzel, že mě je strašný vedro.

Jako každé ráno, i toto byl velký zájem o můj kompas, protože to byla jediná věc, která v sobě měla integrované zrcátko. Cestou za poznáním jsme potakali asi 3 místní pasáky ovci, kteří měli velmi zajímavě udělaný příbytek. Zdola z vesnice si donesli několik eternitů, který hodili na dřevěnou kostru příbytku a pod tím spali - zjednodušeně si představte stan A-čko a pod ním spát a hospodařit jednu sezónu. Asi o 3 hodiny cesty jsme minuli dalšího baču, který chodil každý den dolů do večer dolů do vesnice a ráno s ovcemu zpět na pastvu na poloninu. Po absolvování nespočetných kopců se před námi otevřel nový druh krajiny - vypadalo to jako zdevastovaný od energetiků, kteří tudy stavěli elektrický vedení nebo tady cvičila armáda s tankama. Tato oblast byla jako jedno takový větší sedlo s adrenalinovým klesáním (ušli jsme necelejch 200m a byly jsme o 100 vejškovejch metrů dole). Jak naše tlupa klesala, tak se o to samé snažili i 3 místní, akorát s koňským povozem. Sice na vůz dozadu dali brzdu ale i tak jsem ty koně docela litoval. Koně tenhle kopec přežili, my taky. Fakt nevím, co tahle krajina prožívala, ale dokonce tady vedlo i potrubí - od nikud nikam, koho může napadnout protahovat podtrubí (vykopat jámu, položit 350ku trubku a někde i zakopat) přes 100 km hor. Krom plynovodu (či co to bylo) ještě vlevo od naší stezky byl asi jeden hektar totálně uschlých stromů. Ostře ohraničen od zdravýho lesa. Tohle asi dokážou akorát jenom naši východní bratři. Ještě jsme zdolali jeden větší kopec (před ním na mě Irena vyplazuje jazyk, nevím jestli se jí nelíbí že ji fotim nebo má "jazyk na vestě") a potom hajdy do dalšího sedla a kempovat. Akorát tentokrát bez zdroje vody. Nikde kolem jsme bohužel vodu nenašli, tak jsme byly o zbytku, co jsme nevypili přes den. Kdosi potom dostal spásnou myšlenku, že asi 2 km zpět jsme zahlídli baču s ovečkama a měl tam i chatu. Já s Vítkem jsme se tam vypravili - za půl hodiny jsme byli u chaty. Bača nikde, ovečky taky ne a chata prázdná. A navíc venku byla strašná klemra a vít skoro podrážel nohy. Takže voda nebude a ovčí sejra taky ne. Tak holt zase zpátky.

Den pátý.....24.6.

Ráno byl akutní nedostatek vody, ani jsem si neměl čím vyčistit zuby. První dvě hodiny se mnou ani nikdo nechtěl mluvit, jak mi táhlo z huby:). Cestou jsme potkali nějakýho baču, dali se s ním do řeči. Nasměroval nás k prameni, který jsme samozřejmě nenašli, tak snad jinde. Krom jiného nám i říkal, že nás má pozdravovat od toho bači, kterého jsme potkali o den dříve - byli ze stejný vesnice. Tak by mě akorát zajímalo, kolik lidí z vesnice ví, že nahoře v horách se toulá šest Čechů. Přešli jsme louku, kam nás bača nasměroval a začínal les. Co se dalo dělat, bágly dolů a rozprchli jsme se na všechny strany hledat vodu. Asi 2 km po svahu dolů vytýkal sympatickej pramínek krásný pitný vody. Tak o starost míň a zase o 4 kila závaží v ruksaku víc. Tak vodu jsme měli. Akorát se ztratila cesta. Jestli někdo na tenhle směr někdy pojedete, tak vězte, že jediná orientace je možná jen podle mapy a kompasu nebo GPS. Pro otrlejší i podle hvězd. Cesty značeny nejsou. Tak holt jsme šli lesem a doufali, že někde najdem cestu. Marně. Furt jsme šli dolů, scházeli z hřebenu. To, že jsme šli blbě nám bylo jasný asi po půl hodině, ale vracet se nám nechtělo. Podle mapy jsme tak přibližně určili, ve který vesnici snad při troše štěstí vylezem. Jediná možnost, jak se tam dostat je slýst dolů z hřebenu, doufat že dole poteče potok a podél něj jít a zase doufat, že podél něj postavili nějakou vesnici. Takže dolů z hřebenu. Zpočátku to byla brnkačka, to byl mírnej sešup. Háček byl v tom, že se pomalu měnil sklon kopce a v závěrečný krasojízdě jsme měli co dělat, abychom zbytek kopce nevyrili hubou v mechu brázdu. Styly scházení poslední části hřebene měl každej originální - někdo používal k brzdícímu manévru hůlky, někdo brzdil o stromy nebo sjel 50m po zadku, než se zastavil o pařez . Prostě lahoda.

Po hodinovém intenzivním sestupu z hřebene jsme konečně potkali potok a maličkým vodopádem. Měl bratru asi 8 C, tak jsme nezaváhali ani na okamžik, servaly ze sebe veškerý věci a hajdy do osvěžující perličkové koupele. Tenhle den jsem si vychvaloval (a nebyl jsem sám), jak jsem krásně opálenej, prodělání koupele mě bohužel vrátilo zpět do reality. Podél potoka byla vyšlapaná tráva, která se pozvolně měnila v cestu. Potkali jsme pastevce se dvěma krávama a ovcema. Potom se postupně začali objevovat baráčky a před náma auto, který bude mít asi navždy můj obdiv: ??? (pro neznalce azbuky ZIL). V plný kráse. Kluci si s nim nemohli odpustit rodinné foto:). Ve vsi na nás lidi koukali jak na exoty. Ani trochu se jim nedivím. Paráda, před námi byl otevřenej obchod, tak jsme ho zase z půlky vykoupili, zjistili jsme, kde asi přibližně jsme a začali řešit jak dál nebo plán B - kde je hospoda. Zrovna kolem se tady otáčel minibus, kterej sem jezdí asi 2x denně jako pravidelnej autobusovej spoj z Mukačeva. Řidiče jsme ukecali asi na 10 hřiven za každýho, ať nás doveze o ves dál, odkud bychom pokračovali přes hřebínek k jedné vodní nádrži a odtamtud na Koločavu. Nasoukali jsme se i s bagáží do týhle maršutky (=minibus), ujeli asi 3 km měsíční krajinou (určuju podle kvality vozovky), vjeli do další vesnice a najednou Vítek zvětřil hospodu. K naší klice nám řidič asi 200 m za hospodou zastavil - jsme na místě. Paráda. Zastavil na křižovatce s jakousi hlavní silnicí vedoucí kolem pohoří na Volovec. Před náma je lanovej most, pro nás neuvěřitelná atrakce, pro místní jedinej způsob, jak se dostat přes řeku. Jako zábradlí tady jsou natažený dvě lana, podlahu tvoří co jinýho než prkna pochybné nosnosti. Přešel jsem ho ve zdraví, za mnou běží Lukáš s plnou bagáží a akorát koukám jak se most vychyluje o metr na všechny směry. Dost srandy, jde se do hospody. Po třech dnech konečně pivo!!! S velkou slávou jsme obsadili místní putyku. Za výčepem stála moc pěkná slečna - celej pobyt v hospodě jsme se jí snažili pozvat na panáka - ani jednomu z nás se to nepovedlo. Jak jsme objednali prví rundu piv, jsem říkal jsem si, že to bude zajímavý. Po prvním kole vodek jsem si byl jistej, že tenhle večer dopadne nad míru dobře (teda z jaký se to bere strany). Jedno pivo tady přišlo v přepočtu na 8kč, jeden stakan vodky (0,05l - ale dobrý vodky, ne ty patoky co najelvaj u nás v hospodách) za sebe žádal 7,50kč. Po dvou kolech této ďábelské kombinace jsme tam rozjeli disko a začali pařit na místní hity. Jo, a zapomněl jsem říct, že každý pivo bylo poctivě proloženo na nanukem - ty tady byly taky za pakatel. Prodávali tady i čipsy - firma Bohemia by tady mohla hledat inspiraci. Co si tak matně vzpomínám, byly tady k dostání smažený brambůrky s příchutí ryb, hub, snad i meruněk. Následovaly další 2 rundy a já se začal velmi kouzelně motat - Irena dostala zajímavej nápad jít se smočit do potoka, kterej teče vesnicí. Byl asi 2 minuty opilecký chůze od hospody. Jo, je to ten samej, ve kterým jsme se kachnili dopoledne a vlévá se tu do řeky. Ale tady byl teplejší, mohl mí tak 10 C. Tak jsme tam hupsli, vydržel sem tam tak 2 minuty a fofrem na pevninu. A výsledek žádnej - furt vožralej jak doga. Irena mezitím taky vylezla a mazala zpět do hospody. Jako největší optimista tam hupsnu po druhý, tentokrát sem tam mohl bejt blízko k 5 minutám a myslel jsem, že mě budou muset z tý vody vytahovat jeřábem, jak jsem byl zmrzlej. Tak jdu zpět do hospody. Kluci se mě ptali, kde se toulám, že sem asi půl hodiny pryč. Tak si zpětně říkám, jak dlouho sem si teda v tom potoce hrál na ledního medvěda. Tak objednáme na počest mého příchodu z potoka další rundu alkoholu. Akorát při mý smůle jsem si vzal tenkostěnnej půllitr (česky krigl) a s Lukášem jsme zvyklí si pořádně přiťuknout. Ťuk! Pohár se rozložil a po ruce mi teče pivo. V tu chvíli přišla do hospody starší babka - a jak viděla že máme na stole rozbitej půllitr, začala po zemi sbírat po zemi střepy. Sebrala ty největší, dala si je do hrsti, a se slovy se postavila před nás: "Tri hrivně! Tri hrivně!". Jinými slovy, ať to hned zaplatíme. Moc hezký to od nás nebylo, ale nám to v tu chvíli bylo úlpně jedno. A ona být u výčepu, tak nad tím asi taky mávne rukou - ten večer jsme tam nechali snad přes 100 hřiven. Další pivečko, další nanuk, další vodečka. Tohle ještě 2x a jsem rád, že ještě něco vidím. Nějak na nás hromadně padla společenská únava, tak jsme začali hledat někde místo na přespání. Táhlo nás to k mostu, já samozřejmě v čele vedení. Přejdu most, shodím ruksak na a potácím se zpět k mostu koukat, jak si to šine zbytek pěchoty přes lávku. Lukáš je asi v půlce mostu, ale za ním nikdo. Když byl skoro u mě, najednou se otočil a ještě stihl zakřičet, že jde pro ostatní aby věděli, kde budeme nocležit. Rozběhl se po mostě, který se začal neuvěřitelně kývat. Když byl asi v ve druhý třetině mostu, tak najednou zakopl o prkno a z první řady vidím, letí neuvěřitelnou rychlostí nosem k zemi. A jako třešničku na dortu ho domáčklo ještě 25kg, které měl v ruksaku. K mému překvapení se zvednul s běžel dál do hospody. Ani nevím, kolikrát jsem se snažil vzpomenout, co se dělo po tomto okamžiku. Trochu si pamatuju, že Irča u mě stojí, kluky kteří mají snahu mě transportovat do "tábora", posílá do patřičnejch míst a mě prosí, ať se postavím a jdu spát se zbytkem výpravy o 30m dále. Někde v dáli jsem ještě slyšel Vítka, jak z celýho srdce proklíná můj ruksak - asi byl těžší než čekal.

Den šestý....25.6.

První probuzení mě čekalo asi v 5 ráno na karimatce a ve spacáku (Tomáši, ještě jednou moooc děkuju, že jsi mě uložil!!!). Otevřu jedno oko, zvednu hlavu a přede mnou leží jedna moje bota. Samozřejmě celá poblitá. Říkám si, že vstanu a půjdu ji umejt do potoka. Než jsem se stačil rozhodnout, tak jsem byl zase tuhej. Ráno mě střídavě budili lidi, o kterých jsem si nejdříve myslel, že se choděj dívat na zápaďáky po pořádný opici. Koho by na padlo, že už chodili do práce. Po hodině přemáhání jsem se konečně posadil, před mnou stál Lukáš a uklízel si věci do báglu. Jak mě viděl vstávat, naprosto suveréně říká: "Křémo, někdo ti posral botu!". Matně jsem si vzpomenul na ráno, jak jsem na onu botu koukal - a pohotově mu říkám: "Co kecáš, vždyť je jen poblitá.". Problém byl v tom, že teď už jsem viděl o trochu lépe než ráno a k mý smůle jsem mu musel dát za pravdu - ňákej kretén mě tu sandálu fakt posral. Pokud někdo nevěříte, že je tohle možný, tak se podívejte na fotku a vyvede vás z omylu stejně jako mě. Ta fotka před tím, to není místní skládka odpadu - to jenom Vítek vytahal obsah celýho báglu aby se dostal ke spacáku, kterej měl vespodu. Normálně se rozepne zip, co je dole na batohu, ale co si budem povídat - v tom stavu společenské únavy člověk hledá nejjednodušší způsob, jak vyrobit lůžko, na kterém může přes noc střízlivět. Co mi jinýho zbývalo - vzal jsem bodu a šel jsem ji vyprat do řeky - akorát to byl docela problém - nevěřil bych, jak dobře držej lidský exkrementy na mojí botě. Jak jsem tam máchal botu, vedle mě pral Lukáš svoje kalhoty a najednou koukám, že kolem něj plave místní měna - to je holt tak, když si před tím nevyprázdnil kapsy. Vrátil jsem se na místo zkázy, mezi tím bordelem hledám svoje věci - mám způlky rozdělanej stan, Tomáš mi říkal, že jsem si chtěl večer postavit stan - hmm, asi jsem byl velmi dobře. Mimochodem, Tomáš je jedinej z nás šesti, kterej si pamatuje všechno, co se ten večer událo. Posbírám různě poházený části stanu a mezitím se probírají z němot Vítek, Irena a Lukáš. Asi 2 minuty po tom, co vylezl Vítek ze stanu zjistil, že má ruku od hovna, protože když šel spát, tak viděl dotyčnýho, jak má vystrčenej zadek ze stanu. Tak ho poplácal. Ale koho by napadlo, že bude plácat řiť od hoven. Pomalu jsme uklízeli a najednou se k nám blížili nějaká paní, cosi nám nesla. Byla to majitelka tý louky - říkala, že nás večer viděla, jak se tam houpeme na mostě a měla strach, ať nespadneme do řeky - ostatně z nás musela mít kino celá ves. Donesla nám kávu, ptala se jak se spalo, odkud jsme....na tuhle lidskou dobrotu v týhle části Evropy budu ještě hodně dlouho vzpomínat. Já jsem mezitím vzal spacák i se stanem, který byli komplet od bláta a šel je vyprat do řeky - hodím tam spacák, pořádně ho vymáchám a chtěl jsem s ním jít na břeh - asi 3x jsem se celej vymáchal v řece, než se mi podařilo ten durch vodou nasáklej spacák vytáhnout - mohl mít dobrejch 130kg , když byl plnej vody. Ale na sluníčku za chvilku uschnul. Žádný jiný překvapení se už nekonali, akorát Vítek měl problém s ruksakem - utrhl se mu jeden popruh. Vzpamatování z tohohle rána trvalo asi 5 hodin, než jsme se byli schopni opět vydat na cestu.

Čekala nás štreka asi 10km po asfaltu - já, Tomáš, Lukáš a Irena jsme se vydali vpřed trochu dříve, kluci ještě zašívali popruh u Vítkova batohu. Tihle dva měli kliku - chytli stopa. Co my šli hodinu a půl, tam oni byli za 10 minut. Přešli jsme most, podle mapy jsme se vydali nahoru přejít jeden hřebínek, za kterým je přehrada a kousek od přehrady Koločava. Pro jistotu jsme si nechali poradit, kudy jít, což byla osudová chyba. Babka nás nasměrovala na cestu do lesa, vedle který tekl potok. Asi po 3 kilometrech začala cesta zarůstat a pomalu se spojovat s potokem. Potom už byl jenom potok. A pak ani ten už ne. Tak kudy teď? Hotl stoupat nahoru. A východ, což byl náš směr, byl nejprudšího kopce. Asi 3 hodiny se stoupalo, chodili jsem cestami, který nejspíš naposledy používali Němci při dobývání SSSR. Konečně jsme dorazili na vrchol - a ono tudy vedlo elektrický vedení. Kdybychom to věděli, tak zdola stačí jít akorát podél drátů a ušetřili bychom si tak 2 hodiny cesty. Ale co se dá dělat. Začalo se smrákat, slýst dolů k přehradě už nemělo cenu, tak jsme zase dali dlabanec, rozdělali oheň, kolem něj rozložili karimatky a šli chrnět.

Den sedmý.....26.6.

Ráno nás probudilo slunko svítící přímo do obličeje, protože zrovna směrem na východ byl kus vykácenýho lesa. Najedli jsme se a rychle pokračovali dál, pač sme byly zase bez vody. A tady nás čekala lahůdka - sestup z hřebene. Buď půjdem po cestě, o který nevíme, kam vede(nic zvláštního) nebo pojedem po zadku přímo dolů z hřebene. Zvítězila druhá možnost - příšerným terénem jsme byli za 2 hodinky dole. S pomocí místních jsme našli i vodu. Hned vedle byla i přehrada - největší úkol byl najít vhodné místo na kempování. Zdrželi jsme se tu po zbytek dne a do Koločavy se vydali příští den ráno. Po zbytek dne jsme dali relax. Byli tady 2 kluci - jeden z nich pracuje v Čechách v Lánským parku. Dali jsem se s nima do řeči, dokonce nám půjčili matračku. Pak se rozhodlo, že pojedeme do obchodu něco nakoupit (jídlo, vodky) a uděláme malý mecheche. Maj tady bezvadnej vynález - piva v platový buteli. A pro jistotu hned litr. Na tom není nic tak převratnýho, ale tyhle lahve ve vodě plavou, takže jsme vegetili na matračce a piva plavali před náma. Před večerem trochu sprchlo, tak jsme zalezli k nim do stanu a hráli karty. Ještě ten den odjížděli, byli tady akorát na víkend a byla zrovna neděle. Kluci tady i vařili, tak nám tam nechali hromadu jídla, co nesnědli - tuším nějakej salát, okurky, snad i rajčata. Irena jako správná hospodyně z toho pak udělala salát. A navečer se zase s Vítkem ožrali.

Den osmý.....27.6.

Ráno jsme si to my Hradečáci namířili na Koločavu, zbytek se loudal, tak jsme je čekali na místě. Cestou jsme poznali umění místních silničářů - povodeň strhla část silnice a bývá zvykem poškozenou stranu zpevnit s dát tam novej asfalt - tady akorát natloukli dřevěný prkna do asfaltu (taky sem nevěřil, že je to možný) a bylo po problému. Druhá perlička byla díra v asfaltu asi půl metru v průměru - hoši zaběhli do lesa, uřízli tam stromek, nacplali ho to díry, aby z toho čouhali větve a aby to každej viděl a bylo. Cestou do Koločavy proti nám jela eskorta motorkářů - taky Češi. Zastavili jsme se ještě v jednom rozestavěným kostelíku.

Vstupujeme do Koločavy, vítá nás most s velkou dírou v asfaltu uprostřed a třema druhama zábradlí. Kdo ví, který z nich tu bylo za Olbrachta. Asi po 300 metrech jsme na náměstí. Mají tu hospodu se zahrádkou, tak hned jdeme na jedno točený. Místní se k nám docela mají, potkáváme tu i Natálku. Po prvním pivu se vydáváme na průzkum okolí, hlavně do krámu nakoupit zásoby pro další cestu. Cestou do obchodu potkáváme skupinku šesti studentů z Čech - říkáme jim, ať si jdou k nám sednout, že tam sedí Tomáš, že budeme hned zpět. Asi nezájem z jejich strany - pokračovali dále v pochodu. S Lukášem jsme se vrátili z nákupu, vystřídali se s Tomášem, který taky šel něco utratit. Akorát Vítek, Lukáš a Irča nikde. Dali jsme si ještě asi 3 piva, jeden opečenej párek, co tu nabízeli a konečně přišli. Jdeme na hřbitov najít hrob Nikoly Šuhaje loupežníka. Nemůžeme ho najít, nakonec se ptáme jednoho dědy, který nás k němu ochotně dovede. Spáchali jsme společnou fotku a teď rychle na prohlídku Olbrachova muzea, které tu Natálka spravuje. Říká nám všelijaké zajímavosti, třeba že česky umí od dědečka, mnoho věcí o Olbrachtovi a zmiňuje se i o včerejší výpravě oněch motorkářů, kteří si tu udělali mejdan a ta banda šesti študáků kvůli nim nemohla spát.

Mockrát jsem jí poděkovali za výklad a vydáváme se na cestu směrem Usť-Čorna. Lukáš s Vítkem zůstávají pozadu, že nás doženou. Před náma jde moc fešná slečna, asi hodinu s ní máme společnou cestu. Celou dobu přemýšlíme, jak ji oslovit. Přidáme do kroku, ať ji dojdeme a ptám se jí: "Takhle cesta, vede na Usť-Čornu?". Asi by docela stálo zato vyfotit naše překvapený ksichty, když nám odpověděla: "Niet.". Tak díky naší nadrženosti jsme si zašli asi 5 km blbou cestou přes vesnici. Slečna byla tý ochoty a poradila nám správnou cestu, tak krasojízda pokračovala čelem vzad. Vítek s Lukášem měli tu kliku a kde měli, tam správně odbočili. Asi po 2 hodinách úmorný rychlochůze jsme je dohnali. Na ulici opět plno lidí, ale už nejeví o turisty takový zájem - je to holt Čechama nejnavštěvovanější vesnice na celý Ukrajině. Po další hodině konečně opouštíme Koločavu. Hrozně roztahaná vesnice.

Asi 2 km za vesnicí jsme za kempovali na louce napůl cesty mezi Koločavou a Usť-Čornou. Řádila tady i banda Ukrajinců se ZILLem a nakládali dřevo. Naši kluci celou dobu sháněli trochu trávy, vycítili příležitost a mazali jim pomoct. Nenápadně se jich zeptali, jestli by trochu neměli - a zrovna klika! Akorát ji měli dole ve vesnici. Naložili dřevo a jeli. My zatím postavili základní tábor, rozdělali oheň a snědli jsme co šlo. Kluci mezitím přišli - myslel sem, že budou zhulený jak bačkory. Ale můžu vám říct, že víc nasraný lidi sem ještě neviděl. Přijeli do vesnice, pomohli jim složit dřevo a mělo dojít ke slavnostní události - a Ukrajinci jim nabídli krabičku Marlborek. Tak smůla hoši, nemáme. Mysleli jsme, že chcete cigaretky. Takže zpátky do tábora.A hezky 3 kiláky do kopce. Na zapití žalu se Vítek s Křovem ožrali jako prasata (Tomáš jenom jako malý prase), sebrali největší polena z okolí a pořádně roztopili oheň.

Den devátý.....28.6.

Ráno jsem se probudil půlky zasypanej popelem a 10 minut vejral na ohniště o velikosti průměrný kuchyně. Ostatní na tom byli podobně. Tak jsme se rychle sbalili a tlapali dál, ať nemusíme ten bordel uprostřed divočiny uklízet. Jdeme cestou, kterou včera absolvovali kluci ZILLem. Myslel jsem, že mě tady už nic nepřekvapí, ale kdepak. Představte si jak vypadá potok, kterej teče vedle cesty od traktoru. Přesně to tady měli taky, ale skloubený v jednom. Procházíme Usť-Čornou. V průvodci psali, že to je díra světa. Můžu to jedině potvrdit. Na jedný straně domy, na druhý straně potok. A uprostřed cesta s náznaky štěrku. Za zmínku stojí akorát další auto ruský výroby s vzorově ojetejma gumama vhodný tak na plochou dráhu. Vesnici jsme prošli, zase 3 km pustina a vítá nás další vesnice - Ruská Mokrá. Tady už bylo trochu živěji, občas projelo kolem auto a měli tady dokonce i obchod s chlebem (v předchozí vesnici chleba nebyl). Kolem silnice zase skupinky lidí, koukali na nás, občas se někdo zeptal odkud jsem a kam míříme. Asi v půli vesnice nás zastavila asi 60 letá babka, ptala se nás na všechno možný. Za chvíli naši výpravu zvala k ní do domu, ať jí řekneme něco o cestě, jak se nám líbí na Ukrajině…..no prostě že jsme vážení hosté. Strašně bychom rádi, ale máme před sebou ještě velký kus cesty a musíme dál. Nakonec ale u ní zůstala Irena s Vítkem. Ireně se vrátila angína, kterou léčila ještě den před odjezdem, Vítka zase zlobilo koleno. Tak že si dají tři dny pauzu, my přejdeme hory a sejdeme se v Jasinji(?????). Jdeme tedy už jenom ve čtyřech. Máme před sebou ještě pěkný kousek cesty, co chceme ještě dnes urazit. Za vesnicí nám zastavuje jeden místní živnostník s Tranzitem, který nám zkrátí naše utrpení asi o deset kilometrů a vystupujeme ve vesnici jménem Lopuchov. Jako na potvoru na druhým konci vesnice, než potřebujeme. Nevím čím to je, ale tyhle vesnice jsou hrozně roztahaný. Takže procházka týhle vesnice intenzivním tempem nám zabrala zase přes hodinu. Na konci vsi jsme si dopřáli oddech. Při tý příležitosti se Lukáš vykoupal v potoce, co tekl podél cesty a já se šel poptat po mlíku, na který jsme měla celá banda chuť. Úspěch jsem měl asi u čtvrtého baráčku. Opět ze něj nic nechtěli. Babka se akorát zmínila, že mají obchod, jestli máme všechno a jestli nám něco nechybí. Napadlo mě maso, kterého bylo celkově tady na zakarpatí nedostatek - neviděli jsme ho v žádným obchodě. Tak jsem se o něm zmínil a čekal jsem jako vždy negativní odpověď. Ona se nečekaně zaptala, o co mám zájem, že má párky, syrový maso i salámy. Popadnul jsem mlíko, mazal za klukama na poradu, jaký maso koupíme a uděláme hody. Vzal jsem sebou Tomáše a za chvíli se vracíme ověšeni párkama s jednou štanglí salámu. Tak jsme zase sbalili ty naše propriety a pokračovali dál ke konci vesnice. Tentokrát jsme se ubytovali asi kilometr za vesnicí. Stany jsme nerozdělávali, nebe bylo krásný bez mráčku. Rozdělali jsme oheň a hnedka šli opejkat párky a ujídat klobásy. Hody trvali asi hodinu, pak už nebylo co jíst. Tak jdem spát. Asi ve tři ráno mě (a zbytek grupy) probudily vodní kapky dopadající vysokou rychlostí na obličej. Začíná LEJT!!!! Fofrem rozdělat stany! Nejdřív pák kapek, ale pak najednou pěknej slejvák. Lukáš s Tomášem byly za 2 minuty v suchu - Lukáš je totiž šťastným majitelem stanu od Jurků, takže byl vysmátej. Zato já a Lukáš (pro změnu ten z Kostelce) sme se pachtili se stanem z Makra - byl sice postaven asi do 5 minut, ale za tu dobu jsme stačili promoknout. Navíc se mě vyvlíkla z laminátovejch tyček trubička, pomocí níž se stan kotví. Docela by mě zajímalo, jak to naše probuzení s stavění stanů vypadalo z dálky - v tý tmě to mohlo působit jako zmatený pobíhání s baterkama po louce.

Den desátý.....29.6.

Do rána sme ještě nějak dospali a prodělali ranní hygienu. Pokračujeme po cestě, akorát ji občas začal křižovat potok. Dvakrát jsem ho úspěšně přeskákal po kamanech, potřetí sem se na šutru smeknul a byl jsem do půl lýtek ve vodě. Tak sem je vyzul, hodil na ruksak ať uschnou a vzal si sandále. Docela sem to vyhrál, pač s nima sem mohl potok přebrodit, zatímco kluci pokaždý hledali místo, kde suchou nohou přejít. Tahle sranda s pocházením jednoho potoka nám vydržela asi tři hodiny, pak jsme dali sváču. Byl tady pouštěnej dům, uvnitř ještě nějaké trochu použitelné kamna a kabát rozežranej od myší. Odbočili jsme do lesa, tak potok už přecházet nebudem. Škoda. Chvilkama to byla celkem sranda. Ale větší sranda nás teprve čeká - jestli dá nazývat sranda funění do kopce s plnou polní. Jednoduše se zase škrábem na hřeben. A nahoře nás při troše štěstí čeká jedna pěkně nekonečná polonina.

Po několika hodinách utrpení končí les a začíná se před náma otvírat vysokohorská louka. V dáli se pasák s ovečkami a o kus dál jsou koně. A před náma v plný kráse vrchol nazývaný Tempa. Klukům se tenhle kopec líbil. Bohužel jen do tý doby, než jsem jim řekl, že se tam musíme vyškrábat. Na tak jdeme. Vylezli jsme na úpatí hřebenu, odkud se přímo stoupá na Tempľu. Lehce obměňujeme naše šatstvo - kraťasy za šusťáky a na triko oblíkáme mikinu - docela pěkně začalo foukat. Vylezli jsme nahoru (píše se to dohromady nebo zvlášť:) a co nevidíme - žlutá turistická značka, tak jak ji známe z naší matičky vlasti! Za první republiky se tu trochu činil Klub českých turistů - ale že to tu ještě někdo udržuje, to jsem fakt nečekal. Po dalších třech hodinách chůze kombinovanou s obdivováním okolní krajiny jsme začali jeden po druhým padat na hubu a hledat vhodný místo pro kempování. Vody moc nebylo, k prameni jsem se odvážil jen jednou - byl asi 200 vejškovejch metrů pod náma. Druhej vejlet pro vodu by moje utahaný tělo nemuselo vydržet. Oheň jsme nedělali, nejblišší strom byl kilometr pod náma.Trochu jsme uvařili a šli spát.

Den jedenáctý.....30.6.

Druhej den mě ani Lukášovi nebylo moc dobře, vodka na léčení nebyla, tak jsme většinou pospávali. Navíc furt pršelo, tak se stejně jít dál nedalo. Další zpestření dne mi připravil můj stan, kterej začal prosakovat. Kluci vedle nás hráli karty. Když je to přestalo bavit, tak Lukáš někde vyhrabal megy(ty červený petardy) a začal nám je házet ke stanu. První upozornění, že na jeho puberťácký nápady nemám náladu po nás hodil druhou. Tak sem vyběhl ze stanu mu dát přes hubu - akorát se začal zapínat do stanu a jak jsem se k němu chtěl dostat, tak sem mu nechtěně natrhnul stan. Sice na mě po zbytek dne nadával, ale aspoň už neházel petardy. Vody ten den bylo málo, kluci od vedle šli pro vodu, se kterou se s náma potom (ač velice neradi a neochotně) rozdělili (díky hoši). Vítek s Irenou nám poslali zprávu, že jsou v Tačevu. Irena byla u doktora - dostala nějaký prášky. Vítek se pokoušel sehnat nějakou travku. Akorát ho obrali o 20 hřiven a skoro dostal po tlamě.

Den dvanáctý.....1.7.

Další den ráno furt pršelo. Kdybychom se sbalili, tak nám půlka věcí promokne, což se nám moc nechtělo. Ale potřebovali jsem jít dál, pač už docházel chleba. Kolem desátý hodiny se počasí moc neumoudřilo, ale přestalo pršet. Aspoň že tak. Všude kolem sice mlha, ale aspoň jsme sbalili věci a vyrazili směrem na Jasinju. Jen co jsme hodily krosny na záda, začalo zase lejt. Tak pláštěnky na sebe a jdeme. Asi po hodině chůze míjíme stádo koní. Co jsem slyšel, divoké koně tu už nežijí. Ale pasák nikde poblíž taky nebyl. Co jsme šli po cestě, tak to mokro moje botičky ještě snášeli dobře. Ale jak jsme museli odbočit na louku, tak po třech minutách chůze mokrou trávou jsem si mohl v botách zařídit rýžovou plantáž. Co naplat. Konečné přestalo pršet. Obloha se trochu vybrala, chvilkama vysvitlo i sluníčko. Asi 20 minut chůze před náma se začala rýsovat nějaká budova - byl to konec lyžařského vleku. A opravdu - mapa neklame - jsme v nějaké osadě po horama. Vypadá to jako vyrůstající lyžařské středisko. Kolem je dost nově postavenejch dřevěnejch srubů. Ono to k lyžařskýmu středisku má dost daleko - chtělo by to ještě postavit od Jasinji pořádnou silnici a trochu to kolem zvelebit. Ale asi se ten bordel pod sněhem ztratí, tak je o problém míň:). Míříme dolů na Jasinju - jdeme kolem hejna oveček - tak nás napadlo že by tu mohli mít ovčí sýr. Za chvíli najdeme majitele stáda. Docela mě překvapilo, v jaký bídě žije - chalupa asi sto let stará, tak pět metrů na délku a tři na šířku. Dělaná jako jedna místnost. Žijí tam ve čtyřech. Chceme asi půl kila sýra (co je pro nás čtyři až dost). Tak málo bohužel neprodá, dalo mi dost práce ukecat na ho kilo. O kousek dál cpeme zbytky chleba a sýrem. Po sváče jsem se ještě kouknul, jak mi zvládaj nohy pobyt v durch mokrejch botách - vypadali asi tak, jak jsem si vždycky představoval kůži po čtrnácti denním pobytu na dně Orlický přehrady. Sestupujeme dolů po cestě do Jasinji, máme přes sebou asi dvanáct kilometrů. Asi po hodině tlapání proti nám jede plně naloženej Zill. Tak si říkám, že je ta cesta vyjde pěkně draze, když si tahle jarmara vezme v terénu asi 4 litry benzínu na kilometr. Chvíli na to za sebou slyším dutý rány - konečné někdo jede dolů. Chlápek s Gasem u mě zastavuje a ptá se mě, jestli nechcem vzít za 8 dolarů dolů. Samozřejmě souhlasíme a jedeme. Když jsem byl onehdá v Jičíně na offroadech, tak jsem zíral, co tam všechno ty auta vydržej. Ale český offrouďáci by se toho od Ukrajinců ještě mohli hodně co učit. Holt auto ruské výroby vydrží vše. Tohle byla jízda mýho života. Chlapi asi v půlce jízdy zastavili a šli nakládat kameny. My se zatím převlíkli do suchejch věcí. Za necelou půl hodinku jedeme dál.

Zastavili nám v Jasinje, kousek od vlakového nádraží. Vzali jsme útokem obchod, co byl poblíž - koupili chleba, rycičky, vodky, hajzlpapír....prostě věci denní potřeby. Naklusali jsme naivně na nádraží a doufali, že něco pojede. Akorát odtud jezděj vlaky jen do Rachívu, což by nám moc nepomohlo. My jsme potřebovali do Mukačeva nebo na Užhorod - odsud jedině autobusem. Tak zpět k obchodu, vedle kterého byla hospoda a šup na jedno točený na poradu, jak dál. Potom se automaticky dostavil hlad. Jako na potvoru ve většině místních hospodách nevaří. Poslali nás někam do centra vesnice - to se nám spíš chtěli pomstít, byla to hrozná štreka, kór pro čtyři hladový lidi. Ještě nám psali Vítek s Irenou, že Ireně není dobře a jedou domů. Psali z Užhorodu, že čekají na autobus do Michalovic.

My jsme zatím přilezli na náměstí. Spíš jdeme podle vůně - fakt tam něco opejkali. Sedneme si, přijde barmanka a co si dáme. Já se přihlásil o šašlik - východní specialita - pečený maso. Docela dobrý. Akorát krapátek předražený. Holt ceny dělaný pro turisty. Tuhle dobrotu jsme si dali všichni až na Lukáše, kterej si dal jitrnici. Zapili jsme to pivama, zaplatili a začali hledat nocleh. Za Jasinjou je takovej sympatickej kopec, kde jsem chtěli stanovat. Problém byl v tom, jak se tam dostat. Z hospody jsme šli asi v jedenáct večer a k noclehu se muselo jít přes půlku vesnice zadem po louce. Naším nočním pochodem a následným řáděním psů jsme asi vzbudili celou vesnici. Rači nechci vědět, kudy jsme to šli, ale cesta to byla přímo otřesná a jako vždy vedoucí osobou byl Lukáš, kterej si cestou vyslechl svý. Ale nakonec jsme konečně zakempovali.

Den třináctý.....2.7.

Ráno nestálo za nic - sice nepršelo, ale nad náma byla ňáká studená fronta. A kdo ví, kdy to přejde. Na Hoverlu se nám už moc nechtělo - nebyla už moc nálada a počasí taky nic moc. Tak pojedeme domů. Sbalili jsme se, přišli zpět na náměstí, nakoupili čokolády, vodky a jiné suvenýry a čekali na autobus. Asi půl hodiny před příjezdem autobusu si nás vyhlídl taxikář a nabízel nám cestu do Mukačeva za 30 hřiven - za cenu, co jezdí autobus. Všem se nám to zdálo moc levný - kdo ví, co na nás šije za boudu. Dobrejch dvacet minut trvalo, než pochopil, že u nás neuspěje a že chceme jet autobusem. Přijel autobus, teda jestli se tomu tak dá říkat. Byl tak tak 40 let starej stroj, brzdy tomu moc nefungovaly, volant občas a z pilota táhlo národní pití. Bus byl dost přeplněnej a ještě tam bylo potřeba nějak nacpat nás, naše bágly a deset lidí stojících za náma. Ale nakonec se podařilo. Asi hodinu jsme stáli, než se trochu uvolnily místa. Cestu nám nevědomky zpříjemňovala jedna slečna, co stála v uličce asi dvě sedadla před náma. Měla neuvěřitelně dobře padnoucí rifle (no prostě měla pěknej zadek a zbytek postavy:). Můj odhad byl, že pojedeme tak tři hodinky - po čtyřech hodinách cesty jsem začal bejt nervózní a když jsme po šesti hodinách konečně vylezli v Mukačevu, tak jsem se ptal řidiče, kolik to je vlastně kilometrů. Odhadoval jsem asi 130 - on se na mě podíval a s klidnou tváří vyslovil kouzelný číslo dvě sta sedmdesát(270). Na nádraží jsme se ptali, jestli ještě dnes jede něco na Slovensko - máme kliku, jede bus přes Košice na Bratislavu. Kupujeme v předprodeji jízdenky do Košic. Asi za tři hodiny je stanoven odjezd, tak jdeme s Tomášem trochu poznávat Mukačevo. Dojmy teda nic moc. Koupil jsem ještě jednu vodku a vrátili jsme ve zpět na nádraží. Do příjezdu autobusu nás otravoval jeden žebrák, kterýmu jsme nebyli schopni vysvětlit, ať zamíří otravovat někoho jinýho. Skoro odešel s čelistí na dva kusy, ale dal pokoj. Ještě nám stačila přijít zpráva do Vítka, že Ireně už je dobře a stopovali někde za Košicema. Vzali je nějací dva Slováci a jsou teď u nich ve Štrbě. Zítra jedou na jakýsi festival - ať tam přijdeme taky. Tak jsme to hnedka zamítli, že už chceme domů:).

Přijel nám autobus, tentokráte vozidlo na úrovni. Řidič se akorát zeptal, kam jedeme a ani nechtěl vidět lístky. Tak jsme naskákali dovnitř, obsadili zadní sedadla a jelo se. Docela se divím, že se jim tahle linka vyplatí - jelo tak deset lidí i s náma. Zastavili jsme se v Užhorodu nabrat dalšího pasažéra a vzhůru na slovenský hranice. Tady nás celníci donutili vytahat ruksaky z autobusu a donést je na celnici. Když na nás přišla řada, podívali se na nás, na fotku v pasu, na to jak vypadá takovej 80-ti litrovej ruksak na zádech a dobrý. A to samý na slovenský straně.

Za hranicema diskutujeme, jestli by nebylo lepší jet až do Bratislavy. Lepší by to fakt bylo. Kousek před Košicemi jsme zaběhli za řidičem, dali jsme mu dvě stovky a řekli, že bychom jeli rádi až do Bratislavy. Kluci se natáhli po sedadlech, já do uličky a šlo se spát.

Den čtrnáctý.....3.7.

Ráno se probudím, cejtím se jako bych celou noc naspal. Jedeme po dálnici, myslel jsem si, že budeme tak 2 hodiny před Bratislavou. Najednou koukám na ceduli - Zlaté Piesky (pro neznalce - to je začátek Bratislavy) 18 km. No paráda. V šest ráno vystupujeme v Bratislavě. Hledáme něco co jede na Brno - co mohlo, to ujelo a další jede za dvě hodiny. Tak snad vlak. Odtamtud na Brno něco jede, ale je to nekřesťansky drahý. Lukáš se rozhoduje, že asi pojede vlakem. Loučíme se s ním a jdeme zpět na autobusové nádraží. Tak jsme zase zůstali jenom tři Hradečáci.

Autobus přijel docela načas. Kopili jsme lístky do Brna a asi za dvě hodiny vystupujeme na Zvonařce. Na Hradec nic nejede, tak jdeme zkusit vlak. Tady už je lepší. Za necelou třičtvrtě hodinku přímo na Hradec. Ještě jsme koupili v Tescu pár sušenek a melouna a jdeme se tím cpát do vlaku. Cesta nám jakž takž uběhla a vlak konečně staví v našem rodném městě - Hradec Králové. Asi po dvou dnech doma mi volá Vítek, že jsou někde u Vysokého Mýta, jestli by u mě mohli přespat. Docela jsem byl překvapenej, pač jsem myslel, že už i oni jsou doma. Ale proč ne, naši byli na dovolený, byt jsem měl prázdnej. Asi za hodinku mě volali, že už jsou v Hradci v restauraci Morava. Srdíčko mi zaplesalo, protože to je na druhý straně Hradce a venku řádil monzunovej slejvák. Co nadělám, jdu pro ně. Dal jsem si s nima dvě pivka a šli jsme zpátky. Doma mi vylíčili, jejich putováni. S tou babkou v Ruský Mokrý vypili tři vodky, další den ráno jeli autobusem do Tačeva, kde šla Irča k doktorovi. Zdrželi se tam asi den, jeli do Užhorodu, přes hranice a večer byli v Michalovcích, kde přespali. Docela odvaha spát v týhle cikánský díře. Další den někoho stopli, dojeli s ním do Košic a tam potkali ty Slováky, co s nima jeli na fastival. Zdrželi se tam asi čtyři dny, pátej ráno šli stopovat a večer byli v Hradci. Romantický výlet.

Ráno se Vítek sbalil a šel na vlak, ať je brzo doma. Irča u mě zůstala dopoledne. Zavolal jsem Tomášovi, jestli s náma půjde do města. O Lukáše jsem se ani nesnažil, toho zpravovávala po 14 dnech abstinence jiná slečna. Tomáš dorazil, tak kam půjdem? Zašli jsem na pizzu, trochu pokoukali po Hradci, zastavili se ještě u mě a vyprovodili Irču na autobus domů.