www.vapenik.com

Radovan Vápeník | osobní webstránky

Ukrajina podruhé ....

Píše se neděle, konkrétně 23.7.2006 a místo v hospodě sedíme s klukama na hradeckém hlavním nádraží a čekáme na vlak do Pardubic, odkud pofrčíme zase jiným vlakem na východ Slovenska, do Michalovic a ještě trochu dál.

Letos chceme dojít Zakarpatí, kde jsme loni skončili, tam letos navážeme. Čeká nás cesta z Michalovic do Užhorodu a z Užhorodu do Jasinje (cca 330km). V nejbláhovějších představách jsem si říkal, že při troše štěstí bychom mohli být v pondělí večer v Jasinji a začít se škrábat na Hoverlu. Po Zakarpatí byl plán sjet dolů do Rumunska a proběhnout Munti Rodnei, což díky cenám ukrajinských železnic padlo a jelo se na inspekci Lvova a Kijeva. Na Ukrajině jsme vydrželi asi 8 dní, pak jsme přejeli na Slovensko trochu poznat Dukelský průsmyk a okolí.

Do Pardubek jsme přijeli na čas, tím samým vlakem jako loni. Dvě hodiny čekání na další vlak s Irenou si krátíme u piva. Ta samá hospoda, ten samej vrchní. Historie se asi opakuje.

Chvíli před jedenáctou večer stojíme na peronu, přijíždí vlak z Prahy a z okna na nás už křičí Irena, ať k ní naklušem do kupé. Oproti loňsku jedem ve čtyřech, tak se nějak musíme namačkat do jednoho kupéčka a pokusit se v tomhle složení vyspat. Noc probíhá stejně jako každá jiná cesta na Slovensko vlakem, co půl hodiny průvodčí chodí kontrolovat jízdenky a abychom to měli pestřejší, tak přisli i dva celníci.

Ráno před desátou vystupujeme v Michalovcích a zjiš´tujeme spoje do Užhorodu, nejbližší jede za 2 hodiny, kolem 12. Navštěvujeme místní Hypernovu, doplňujeme zásoby všeho možného, zatěžujeme ruksak na užitečnou hmotnost a do poledního sedíme v restauraci na zahrádce a popíjíme Kofolu :).

Do autobusu s náma nalezlo ještě pár Čechů, z jejich debaty bylo jistý, že netušej do čeho jdou. Čili to samý jako my loni. Z Michalovic to je na hranici asi 30 km, kde si celníci vezmou pasy a 3 hodiny se čeká, než nám je vrátěj. Pomalu se loučím s nadějí, že se dnes do Jasinje dostaneme. Navíc je stále aktuální ta šaškárna s papírkama, aby celníci věděli, kam jedeme. Sám moc nechápu k čemu to je dobrý, možná tak pro statistiku. Při vstupu do země jsme jim napsali že naše exkurze končí v Jasinji. Hups, o 4 dny déle jsme se procházeli po Kijevě. Docela jsem na celnici litoval řidiče okolních aut, co jsem se s některými bavil, tak říkali že jsou ve frontě asi 10 hodin. Když si vzpomenu na loňsko, když jsme to brali vrchem přes Ubĺu, tak tam byla fronta aut asi na 10 minut.

Konečně opouštíme hranice a přijíždíme na užhorodské nádraží. Vyběheme z busu a do půl minuty je u nás kluk a ptá se nás, jestli chceme odvoz do Jasinje. Docela na něj koukám překvapeně, vůbec netuším jak ví, kam míříme. Je to jednoduchý, jel s náma z celnice a věděl to z oněch papírků, co jsme tam vyplňovali. V ohledu některých služeb se máme od tohohle národa ještě hodně co učit. Máme kliku, maršutka (minibus) má po 5 odpoledne odjezd. Na nádraží rozměňujeme peníze na hřivny a jdem pokoukat do města, co se za ten rok, co jsme tu nebyli, změnilo.

Vysedáme v Jasinji na náměstí, autobus tady končí. Je jedenáct večer a hledáme, kde složíme hlavu. První co najdeme je nějakej kemping-plac a odtud slyšet čeština. Tak se fofrem otáčíme a ja nám jasný, že budem muset dojít někam za vesnici a zakempovat až tam. Kdo byl na Ukrajině a nezažil jejich vesnice, přišel o hodně. Není problém jít z náměstí vesnicí klidně 3 hodiny. V Jasinje jsou za náměstím 2 odbočky, při cestě na Hoverlu se většinou chodí tou druhou, je to blíž a navíc je vyasfaltovaná a jezděj po ní auta – je celkem pravděpodobný, že chytnete stopa. Při tom našem nočním maratonu se bohužel nebylo koho zeptat, tak po půl hodině chůze byla odbočka doprava – nějak tiše jsme předpokládali, že tu první jsme přehlídli (on by to nebyl takovej problém, tady neznaj pouliční osvětlení) a zahnulo se doprava. Pak jsme šli už asi jen hodinu a půl za svitu měsíce a občas čelovky, než jsme našli vhodné místo na kemp. Při stavbě stanů byl opět docela zájem o moji čelovku, byla to jediná věc vydávající světlo. Ještě jsme rozdělali oheň, pač v Užhorodě jsme koupili špekáčky a Křovoj se s nima nechtělo táhnout další den. Spát jsme šli asi kolem 2. v noci.

2. den

Ráno nás čekalo docela zajímavý probuzení, nebyli jsme tak daleko od vesnice jak jsme původně mysleli. Naštěstí nás nikdo nevyháněl, tak jsme se v poklidu sbalili a šlo se dál. Asi po hodině chůze mi bylo docela divný, že zacházíme docela do divočiny a po poradě s mapou a GPSkou sem konstatoval, že jedeme po první odbočce. Tak to už, vracet se kvůli tomu nebudeme. Kolem oběda jsme využili potoka a dali si před třídenním pobytem v tvrdé divočině ještě koupel. Potom už jen dromedáří chůze, občas pauza na sváču a zase tlapeme. Někdy v průběhu odpoledne se dostáváme do takové menší osady – bylo to asi ve 1300m – pásly se tam krávy a občas někdo vykouknul z okna. Každopádně do vesnice to měli pěkně daleko. Do večera jsme došli kousek pod vrchol Petrosu, rozdělali stany a padli na hubu. Za tenhle den se nám povedlo vyjít něco přes výškovej kilometr. Měli jsme docela kliku na vodu, kousek pod náma byly takový malý jezírka naplněny kdo ví jakou vodou – po nalití trošky chemie, kterou jsem sehnal v lékárně jako univerzální čistič jakkoli páchnoucí a hýbající se vody už byla pitná a žádný průjmový následky se neprojevovali ani ráno.

3. den

Tentokrát nás probralo slunko, které už bylo docela vysoko. Do hodiny se nám povedlo shodit stany a vyrazit, byly jsme kousek od první dvoutisícovky (já jich zatím za život moc nedal) – Petros (2020 m.n.m.). Následoval docela solidní padák, jak už to bývá, abychom po ránu protáhli kosti. Proti nám se škrábala jakási skupinka poláků, opravdu nevím, kdo na tom byl hůř – jestli je lepší mít domlácený nohy ze sestupu z kopce nebo zhuntovanej zbytek těla při výstupu. V sedle byla pauza, z potoka jsme nabrali zbytek vody, ať máme pořádnou zátěž do dalšího kopce, zdlábnout chleba s játrovkou a hurá na přesun do vedlejšího sektoru. Cestou nás ještě zkásnul jakýsi strážce parku, účtoval si asi 7 hřiven/stan a 5hřiven / osobu.

Už jsme kousek pod hoverlou, napojujeme se na cestu, kterou jsme chtěli jít prve (ano, 2. odbočka v Jasinje). Jsou tu docela zástupy lidí, holt někdo chodí na Sněžku a někdo na Hoverlu. Musím potvrdit, že ukrajinci jsou velmi přátelští lidi – při výstupu se mě asi 5 holek (fešnejch holek) ptalo, odkud jsme, jak se nám tu líbi.......pro čecha nevídaná věc. Na vršku zasloužená hodinová pauza, vrchol dobyt. Potkali jsme tu ještě další 3 skupinky krajanů, marně jsem vzpomínal na loňsko, když za 4 dny pochodu v horách jsme potkali akorát baču, kterýmu se zaběhla ovce.

Pár foteček (asi na dvou jsme i naše banda) a už valíme zase dál. Kousek za Hoverlou vidíme kousek od cesty tři koně – prostě divočina. Opět hledáme něco na táboření, objevili jsme perfektní místo s vlastním bazénem. V závetří, s ohništěm, kam se hrabe moje ubytování na klejích v Brně.

4. den

Opět jsme nějak přežili noc, vybatolili se z příbytků a udržujem aspoň základní hygienu. Dnešní cíl byl vytyčen dojít za Pop Ivan (na starších mapách označován jako Černá hora, je tu ruina meteorologické stanice). Tady bych to snad přirovnal k Nízkým Tatrám, je to taková pohodová vysokohorská turistika. Někde cestou jsme se zase potkali s jednou bandou čechů, kempovali kousek před náma, akorát dřív vstávali. Co jsme se s nima dali do řeči, tak se tu poprvý zrodil nápad hodit bobek na Rumunsko jet do Oděssy a na Krym – hoši tam mířili a vlaky maj tady fakt za hubičku.

Kousek před Pop Ivanem nás chytla bouřka – byla asi kilometr před náma – nikdy jsem nevěřil těm kecům, že se v horách během 10 minut změní počasí, tohle se musí zažít. Krásně čístý nebe, najednou se blíží takovej nevinně vypadající mráček a jak byl nad hřebenem, tak z něj vyletěli tři blesky. Tohle prosím během 10 minut. Když jsme asi za 2 dny dorazili do vesnice, místní se nás ptali zda jsme nechytli bouřku – když jsme jim to potvrdili, říkali jaký jsme měli štěstí, bouřky jsou tady dost zrádný, asi týden dozadu blesk zabil 2 lidi.

Konečně darážíme k Pop Ivanu, docela jsem z toho byl zklamanej, opravdu tam nic není. Ruina starý hvězdárny a kolem dokola samej bordel. Zato sestup dolů byl pro horskou kozu jako dělanej. Občas použitelná cesta, občas na sobě naházený balvany tak metr-dva v průměru. Při výšce asi 1500m začíná kosodřevina a podle toho, jak to bylo prochozený mi přišlo, že jsem tam ten rok první mávštěvníci. Prostě hrůza, větvě šlehali všude možně a aby to bylo trochu zajímavější, tak se nad náma prohnal takovej intenzivnější deštíček. Za dvě hodiny jsme konečně dorazili na pastvinu plnou ovcí, rozbili stany, každej si uvařili nějakou tu instantní dobrotu, pokoukali na to, co jsem přes den stačil nafotit a spát. Vyčerpávající den.

5. den

Ráno nás čekala chůze lesem jako vyšitá kombinovaná se sestupem z hřebenu. Po hodině zápasení s rovnováhou, abych nebyl dole po hubě rychleji, než klasickou chůzí jsme vylezli u jakési štěrkové cesty a svačili tady čeští hoši, co jsme se s nima viděli na Hoverle. Potom to už byla nekonečná cesta do vesnice (Luhy), kde jsme kolem poledního zabrali půlku hospody a ukecali jednoho místního kluka, aby nás za 10$ hodil do Rachivu. Přidali se k nám i kluci, co jsme je potkali mířící na Krym. Tady už bylo rozhodnuto, že chceme poznat vnitrozemí Ukrajiny, tak jedeme s nima. Na cestu k Černýmu moři bohužel nezbudou peníze, ale do Kijeva to snad dá. Jeden den Lvov, další Kijev a pak na pár dní na Slovensko.

Přes den se trochu procházíme po Rachivu, kluci našli jakousi restauraci, tak se jdeme po 4 dnech najíst jako lidi. Všichni až na Křova s Irenou si dáváme jakousi kapsu plněnou masem, oni si objednávají jakousi místní specialitu. Pojem místní specialita označuje dršťky s nějakou neurčitou hmotou, vypadá to jako směs bramborové kaše s kaší kukuřičnou. Irena najednou přestala mít hlad a Křov to po půlce taliře vzdal taky. Prostě zlatá naše plněná kapsa. Irena se tam ještě chvíli handrkovala s číšnicí, že nehodlá dojídat a hlavně platit za to, co nesežerou místní vepři, ale bylo to marný. Teď už jen na nádraží sehnat lístky na ten správnej vlak a hurá pokoukat na noční život v Rachivu. Potkáváme tady dalšiho krajana, řikal že sem přijel na nějakej ozdravnej pobyt – já se mu ani nedivim, co tak trochu známe Ukrajinu, tak tady jsou bezkonkurenčně nejhezčí holky. Mě by se tady taky líbilo, pár dní bych tu vydržel:). Poradil nám jednu diskotéku (perfektně jsme zapadli mezi místní s našima upocenejma tričkama, šusťákovejma kalhotama a pohorkama). Kluci vlezli jsme dovnitř (hlídal jsem venku batohy). Mezitím se ke mě přihlásil jeden kluk z Kladna, byl tady na škole, říkal že tu učňák trvá dva roky místo tří, tak má rok k dobru. Co se tak bavíme, tak najednou tma – že je to prej normální, občas se to stane. Tak nějak po hmatu vylezli kluci - nejdřív nechápali,co se děje, hned jsme je uvedl do reality. Asi po třech minutách rozsvítili – tak jsem hned mazal na diskotéku a docela jsem nechápal – bylo to jako módní přehlídka. Program na večer byl jasnej, dojít zpátky na nádraží, zaúkolovat Irenu, aby nám pohlídala ruksaky a vesele jít trsat. Přiběhneme na nádraží, najdem Irenu a vysvětlujeme jí, že jsme našli něco, co v kronice lidstva nemá obdoby a že si nemůžeme dovolit se tam nevrátit. Najednou se odněkud přivalili dva totálně na mol ukrajinci a začali vykřikovat cosi o zasranejch Češích a začlali do lidí i do ruksaků na nádraží kopat – byla nás tam skupinka asi 30 – většina poláci a nás asi sedm čechů. Pak jim ruplo v bedně, vběhli na trať a začali po nás házet šutry – jednoho poláka trefili do hlavy – naštěstí měl jenom trochu rozřízlou kůži na hlavě. Asi do 5 minut přijela milícia (policie) a hochy trochu zpacifikovala. Na diskotéku jsme už neměli ani pomyšlení, hezky poslušně jsme strávili asi 2 hodiny v čekárně. Vlak měl odjezd kolem pul druhý. Asi v jednu se odehrála druhá epizoda – místní ožralové si na truc přivedli kamarády – na nádraží bylo asi 10 pěkně nasranejch ukrajinců a čekali na nejlepší příležitost kdy nám dát do držky. Tady už šlo docela do tuhýho, to už nikdo neměl ani pomyšlení jít ven. Někdo přišel se zprávou, že když jim dáme 300 hřiven (cca 1500kč), tak odejdou v poklidu pryč. Tohle nepřipadalo v úvahu, ale do vlaku jsme se nějak dostat museli. Zase se volala milícia – přijeli dva chlapi. Když vyslyšeli, co zase máme za problém, tak napochodovali k Ukrajincům a jestli měli snahu jim domluvit či co – nevím. Výslednej efekt byl ten, že dva policajti mluvili se čtyřma ukrajincema a zbylých šest šli k vagónům. Lepší to už nebude, celej dav jsme mazali celkem svižným krokem k příslušnému vagónu, průvodčí ukázali jízdenku, naklusali všichni čtyři do kupé, zamkli se a čekali než se vlak rozjede. Vedle našeho kupé byli hoši mířící na Krym – ti se nezamykali a jeden z místních měl tu drzost a vlez do vlaku a cosi jim tam řikal – příjemnej rozhovor to nebyl. Jak si toho všimla průvodčí, tak ho hned vyrazila. Jinak cesta do Lvova probíhala v poklidu. V Jasinje jsme pokoukali na nádraží, u kterého jsme loni končili a pokračovali směle na východ. Touto noční story nikoho nechci odradit od poznávání východních oblastí naší planety, to určitě ne. Prostě si jen i trochu dávat bacha, občas se debilům prostě nedá vyhnout. Byla to naše jediná negativní zkušenost na Ukrajině za letošek i loňsko.

6. den

Kolem půl osmé byl výsadek ve Lvově. Tady byl úkol jasnej, sehnat vlak, kterým se dostaneme do Kijeva – ideální něco přes noc. Štěstí nám docela přálo, okolo desáté odjíždělo přesně co jsme potřebovali. Dokonce měli volný kupéčko. Jízdenky jsme zařídíli, teď byl problém co s ruksakama – nejlepší řešení bylo nechat je v úschovně. Ještě před tím jsme vyběhli před nádraží něco zdlábnout. Přišla k nám nějaká žebračka, zda nemáme drobné peníze. To jsme zamítli, ale mě zbyl chleba, co jsem kupoval v Rachivu – tady mají nějakou speciální odrůdu chleba s hrozinkama, což pro mě bylo absolutně nepoživatelný. Nabídnul jsem jí půlku chleba a ta neváhala – hrábla po něm, pronesla „Spaíbo“ byla pryč.

Celý den jsme strávili prohlídkou města, bohužel jsme nevěděli kam jít, tak spíš jsme chodili tak naslepo – kostely, tržnice a tak. Jezdí tady české tramvaje – ale docela se tomu divím, když jsem viděl stav kolejí. Kolem poledního jsme dorazili na náměstí, každej si koupil pivko a nanuka a na hodinku jsme tady vegetili. Byla sobota – tady to asi berou jako ideální den na oddávání, za tu chvíli jsme viděli na třicet svateb. Občas okolo náměstí projel nějaký bohatší pár v kočáru. Za zmínku ještě stojí kostel postavený kdesi na kopci ve středu města, místní jeptiška nám říkala, že kdesi tam v pokoji spal dvě noci Jan Pavel II. Dál už toho mnoho nebylo, spíš jsme se vraceli na vlak. Cestou se mi vybily baterky a náhradní jsem sebou netahal (chyba, poučení pro příště). K té deváté jsme dorazili na nádraží, vyzvedli ruksaky z úschovny, našli vlak a obsadili kupé. Za půl hodinky se vlak rozjel, pustila se klimatizace a směle do Kijeva. Prostě super.

7. den

Přes noc jsem nechal nabíjet obě sady baterek, v chodbičce jsou volně k použití zásuvky na 230V . Kolem osmé ráno příjezd do Kijeva. Musím říct, že tak pěkné nádraží na vlaky jsem ještě neviděl. Špička. Kousek od nádraží byl McDonald, tak jsme šli na jednu zdravou hamburgrovou snídani a zbytek bandy mě pověřil ať seženu jízdenky někam směrem k Slovenku. Původně jsme uvažovali o tom, že zde někde přespíme (na nádraží jsou bábušky a nabízejí ubytování, na kusu papíru mají napsánu „Kvartíra“, ceny jsou cca 100 hřiven¬/ pokoj, na pokoj Vás vezmou 2), nakonec jsme už chtěli pryč večer. Teď už jen zbývá sehnat čtyři lístky směrem domů. Lukáš jde se mnou, Irena a Křov zůstávají v Mc. Sehnat jízdenku se začíná zdát jako docela něřešitelný problém, volné vlaky jsou akorát do Lvova. Dál ne. Dalším průšvih je i moje ruština. Po dvou hodinách beznadějné situace se mě paní za pokladnou ptá, jestli nechci jet třeba do Mukačeva (ptal jsem se na Užhorod, kam je všechno na tři dny dopředu beznadějně vyprodáno). Do Mukačeva je ještě pár volných míst, sice nebudeme mít vlastní kupéčko, budeme ve společném vagóně, ale jízdenka na cca devět set km stojí 50 hřiven (cca 250kč.). Hlavně že máme jak jet domů a ještě ušetříme. Odjezd z Kijeva je ve tedy napevno ve 23:55.

Vydáváme se do města, jdeme na nějaké hlavní třídě. Už jsem pár měst prošel, ale nejvíc mě uchvátil Kijev. Všechno je zde stavěné v takovém tom sovětském stylu, na člověka to působí hodně mohutně a kolosálně. Trochu se snažíme jít podle mapy, kterou jsme nafasovali na nádraží za 10hř, ale spíš tak chodíme podle toho, co kde zahlídneme. Prošli jsme nějaké to náměstí, občas zahlídli nějakou tu raritu. Navštívili i nějaké kostely, ale už mi ty pravoslavné přišli všechny stejné – uteklo to počáteční kouzlo. Postupem jsme se dostali až ke Dněpru – řeknu vám, docela špinavá řeka. Ale lidem na druhém břehu to asi moc nevadilo, vesele se koupali. Někudy jsme došli do parku, asi jsme zrovna měli kliku na neděli. Byl tu takový dřevěný výklenek a v něm komorní orchestr. Okolo poslouchali lidi na lavičkách, škoda že nic takového už není u nás. Co nás ještě zaujalo, od Dněpru je vidět oblouk z nerezu a pod ním stojí dvě vymodelované postavy vypracovaných mužských těl. Asi památka po bratřích z východu:). Ale působí to pěkně. Zajít se podívat na „Mať zem“ bohužel nezbyl čas. Asi po další hodině procházce městem to Křova a Irenu přestalo bavit a zrovna je odchytli nějací místí teenageři, tak to by nebyl Křov, aby se nezeptal, kde je tady nějaká dobrá zábava/hospoda. Poslali je kousek od nádraží, ale jak se zjistilo později, tak to byl podnik pro místí smetánku, ne pro turisty ze západu, kteří chtějí za 4000kč pořídít dvoutýdenní dovolenou. Kdo zavítáte do Kijeva, zeptejte se na UltraMarie, každý vás nasměruje. Jedinečný podnik.

S Lukášem zatím tlapeme dál a tak nějak jdeme podél Dněpru. Ono slavné muzeum II. Světové války jsme bohužel nenašli, spíš jsme se dostali kamsi, kde ani místni Milicija nemá odvahu chodit. Upřímně, kdybych si na nádraží nedal do gpsky koordináty, nevím jak bychom zpátky trefili. Cestou se stavujeme v jednom supermarketu pro nějaké ty vodky. Před obchodem docela nás pobavila ochranka, která vylezla z jednoho fungl novýho meďoura. Dva chlapi, takový pravý skopový palice a za níma vycupitala taková drobná blondýnečka.

Shodou náhod kousek od krámu byla UltraMarie, hned když jsme pochopili, že to je vlastně ono, bylo nám naprosto jasný, že tady nebudou. Na to nemaj. Tak po citu – kde by mohli bejt – naproti byla další hospoda, taková zrekonstruovaná stavební buňka. Jasně že tam byli. Mohlo být kolem 9, tak ješte pár pivek, jednu vodečku a jdeme na nádraží. Bohužel se trochu rozpršelo, Křov s Irčou už byli pěkně lízlí a začali odmlouvat, že na peron dorazej po dešti. V tý chvíli by asi bylo jednodušší ukecat Sochu Svobody, než ty dva dotáhnout na vagzál (nádraží). No co, je jedenáct, za hodinu to jede. Na nádraží jsme za 10 minut. Tak jdeme jen s Lukášem. Vezmeme si z úschovny ruksaky a čekáme před vchodem na peron – a ti dva nikde. Půl dvanáctý. Běžím zpátky do hospody a tam taky nikdo. Je 5 minut před odjezdem vlaku. Lukáš na nástupišti, taky je nepotkal. Nastupujem do vlaku. Ve dvou. Nemohly to bejt ani dvě minuty, co se rozrazili dveře a nejřív ožralej Křov a za ním ještě víc na prach Irena. Spala na horním lůžku a museli jsme jí pomáhat se tam vyškrábat. Prostě hotovo. Ale hlavně že jsme všichni. Ráno jsme se dozvěděli, že oba v tý hospodě na vlak zapomněli, akorat Ireně najednou bleskla spásná myšlenka, že asi je nejvyšší čas jet.

8. den

Cesta celkem pěkně ubíhá,mezi ránem a dopolednem je pauza ve Lvovu, potom zase nějaká to stovka kilometrů a krajina se začíná pomalu vlnit. Konečně Zakarpatí. Vystupujeme v Mukačevu, provádíme rychlý přesun na autobusové nádraží. Stejné jako loni. Dokonce opruzuje i ten samej houmlesák . Nevím čím to je, ale takhle země má prostě svoje osobní kouzlo. Máme kliku, stačil jsem pozdržet řidiče maršutky, jedem do Užhorodu.

Nakupujeme cigarety, ještě trochu vodky (vezl jsem jí domů 5l), utrácíme poslední hřivny a vybíráme nejlevnějšího taxikáře pro cestu na slovenské hranice.

Celní prohlídka proběhla bez problémů, jedinej kdo byl aktivní byl jakejsi mlaďák na slovenský hranici – chtěl po mě otevřít ruksak. Málem se mi zastavila pumpa, co z toho mohl bejt za průser, když strčil ruku do ruksaku a začal hledat věci, který tam nemají co dělat. Ale dobrý. Nenašel nic:). Do tmy jsme se byli schopni stopem přesunout k Zemplínské šíravě, rozbít stany a spát. Kam vyrazíme tady, probereme ráno.

9. den

Ráno nevymyslel nikdo nic, šli jsme shánět mapu. Opět nám přišla do cesty hospoda – a co vám mám povídat – čepovanýmu Topvaru se těžko říká ne. Stihli jsme dvě rundy, jednu kofolu a parádně si pokecat s hospodským. Doporučil nám obejít Šíravu a pomalu se škrábat na Vihorlatské vrchy. Nás pro změnu napadlo, že když už jsme tady, tak bychom rádi do Údolí smrti. Pan vrchní to skloubil, nakreslil nám naprosto dokonalej plánek, nepotřebovali jsme ani mapu.

Šíravu jsme obešli – kouzelná cesta, jde se asi 6 km po vyasfaltovaný hrázi. Na hruhou stranu klobouk dolů před soudruhama, hráz je po celých 6 km sypaná kamením. To asi bylo pár vejtřasek, na to musel padnout aspoň jeden kamenolom. Konečně dorážíme do vesnice, hledáme nějakou hospodu kde vařej. Holt optimisti z čech – dědina měla sotva 200 lidí a snad byla i neděle. Cosi jsme přece jenom našli, ale děs a bída – jak pivo, tak obsluha, tak záchody. Co se týče jídla, opět nezklamala naše železná zásoba pytlíkových polívek a jiných na ropě založených pochutin. Po jídle jsme se začali shánět po nějaké dopravě, zda by nás někdo dopravil kousek dál pod Vihorlat – nějací místní kluci nás vzali červeným tranzitem (ještě jenou díky). Jsme ve vesnici, pomalu se stmívá, hledáme cosi na kemping. Nic lepšího než rozcestí nenajdeme, spíš to vypadá jako kruhovej objezd. S trávou uprostřed. Čili ideální místo.

10. den

Ráno prší, počasí moc dobře nevypadá. Jdem aspoň do hospody na teplou polívku. Po hodnině trochu přestává pršet, tak to risknem a vyrážíme. Celkem klika, počasí se umoudřilo. Vzhůru na vrcholky. Vihorlat je původně sopečné pohoří – v době jeho aktivity jedné hoře uletěla špička a kráter se naplnil vodou. Kdo pojedete kolem, vřele doporučuju. Jezero (či jak to nazvat) se jmenuje Mořské oko a je to plné pstruhů. O kousek dál je zase Sninský kameň – skála asi 30m vysoká a je z ní udělaná parádní rozhledna.

Cesta dolů do Sniny se pro mě stává utrpením, v ruksaku mám 4 litry vody a 5 litrů vodky. Chybělo málo a jednu bych si na cestu načnul, už se to nedalo vydržet. Můj ruksak měl přes 35kg. Jedním slovem hrůza.

Dorážíme do jakéhosi tábora, rozděláváme stany, opět vaříme dobroty typu Vitana & Knorr. Večer ze mnoho nestojí, zase leje. Irena s Křovem zase hledaj hospodu. Našli. Bohužel. Po 4 pivech a rekapitulaci dne uleháme.

11. den

Ráno máme bojový úkol dopravit se do Sniny, bohužel pěšky. Nsštěstí to je asi jen 10km, za 2 hodinky jsme tam. Kdo by to řekl, zase to samý nádraží jako loni. Ze Sniny jedem vláčkem do Humenného, tam přestupujem na bus, někde asi za 20 km vystupujem a přestupujem na další, kterej nás dopraví na Velkou Domašu – to je taková ta velká protáhlá přehrada na východě slovenska. Na délku to má asi 25km.

Dorazíme na místo, první co nás přivítá je kemp, kterej raději obcházíme. Dávám s Irenou koupel a debatujeme, co dál. Počasí vypadá všelijak, chvíli svítí slunko, chvíli zataženo. Nechceme to riskovat, vzdáváme se dne válení se u vody a jedeme zase dál. Maličko jsme pomotali jízdní řády a od kempu k další zastávce se šlo pěšo. Pokračujme busem do Stropkova, odtud do Svidníka.

Ve svidníku mají dvě naprosto geniální věci: kafovej automat na nádraží a louku vedle města. Začnu u automatu – horká čokoláda tady přišla na 5Sk a automat ty kelímky naplnil po okraj, ne jako u nás ve škole, že se člověk musí spokojit se 2/3. Večer jsme toho vypili snad půl litru. Každej. A to samý potom ráno. Co ta louka – asi 100m od nádraží je příjezd do města a za touhle asfaltkou je taková obrovská louka. K naší klice i posekaná. Tak místo na spaní bylo blízko i tuhle noc.

12. den

Přes noc zase pršelo, doufáme že se vyčasí. Naštěstí jo. Jdeme zpátky na nádraží a zjišťujeme busy. Zanedlouho má cosi jet naším směrem, tak naklušeme k řidičí (Lukáš jim s oblibou říkal Pán polovodič) a vybafnem na něj, že chcem někam co nejblíž k údolí smrti. Koukal na nás jako čerstvě vykopnutej krtek a nikdo z nás 5 netušil, kdo je tam za většího blbce. Naštěstí to slyšel nějaký místní děda, tak řidiče trochu nasměroval, kam to vlastně chceme.

Vystupujeme u cedule Údolí smrti, vítají nás dva bitavní tanky, exkurze začíná. Odhadem jsme za ten den prošli tak 20-25 km. Podél cesty jsou cedule, která ukazovaly, kudy vedly hlavní bojové linie. K vidění jsou tanky, občas lehká nebo i těžká děla. Nahoře ve Vyšném Komarniku prý jsou i dvě letadla, až sem jsme se ale bohužel nedostali. Vracíme se do Svidníka, objevujem restauraci a těšíme se na oběd. Prvním překvápkem bylo, že nám paní donesla meníčko s výběrem asi 8 jídel. Fór byl v tom, že už byly jen dvě jídla. Mno co, aspoň něco. Na jídlo jsme čekali přes půl hodiny, pro naše hladový žaludky to byla docela podpásovka. Ještě jsem tu měl takový menší konflikt s barmankou, prostě restaurace k pohledání.

Přesouváme se k muzeu, je tu zdokumentována jak 1. tak i 2. světová válka z odblasti Dukly. Většinu expozic mají uvnitř, věci která se hůř kradou (např. – cituji ze štítku na letadle - ruský letoun Mc.Donal – Douglas ) si můžou dovolit nechat venku. Ještě kouknout na památník obětem bojů a rychle na nádraží, ať stihneme bus do Košic. Odtud nám jede vlak do Pardubic, Irena pokračuje do Prahy. Já zjišťuju nějaký spoj do Topolčan, jedu se podívat za babičkou. Kus cesty pojedu se zbytkem směrem na čechy, akorát nevím kde bude nejvhodnější přestoupit. Tak jdu na informace, snad mi poradí. Opět mám kliku, za okýnkem sedí hrozná kráva. Něco neskutečnýho. Takhle neochotní snad nejsou ani naši úředníci. Je pro ni neskutečnej problém v idosu zadat od/do Košice/Topolčany. Raději obětuju 50kč za roaming a volám domů, ať mi najdou nějakej použitelnej spoj.

Konečně sedíme ve vlaku. Já jedu s ostatníma asi 2 hodinky, v Popradě se odpojuju. Kolem jedenácté večer odtud jede bus na Bratislavu, což je přesně co potřebuju.