www.vapenik.com

Radovan Vápeník | osobní webstránky

Zase budou prázdniny?

Jako každá malá i velká cesta začíná prvním krokem, v našem případě cestou na hradecké nádraží. A tak se tedy malá skupinka cestovatelů amatérů jednoho červnového odpoledne sešla připravena zdolávat vrcholky Vysokých Tater. Naše malá partička o třech lidech (bohužel jsme nesehnali víc stejných bláznů jako jsme my) byla připravena jet vlakem do Popradu a pak vzhůru do hor, ale to bych moc předbíhal.V Hradci Králové jsme tedy nastoupily na náš vlak s tím, že v Pardubicích přestoupíme (plus nakoupíme pár lahvářů do vlaku, abychom se nenudili) a pak už přímo do Popradu. Cesta až do Popradu proběhla celkem v pohodě jenom u hranic nás trochu sra… teda obtěžovali návštěvy celníku, které probíhaly v půlhodinových intervalech (tedy doby potřebné nato abyste znovu usnuli a mohl váz zase někdo vzbudit).

Den 1.

Před příjezdem se nám naskytnul krásný pohled na Vysoké Tatry, jenom z těch mraků co se nad nimi honily jsme byli trochu nervózní. V Popradu proběhlo dokoupení posledních zásob v místním obchodě (a taky jsme tam vylili pár zteplalejch lahvářů co jsme ve vlaku nedolohnily) a poté nástup na úzkorozchodný vláček, který jezdí každou půl hodinu z popradského nádraží do Starého Smokovce, což je malé lázeňské městečko přímo pod Tatrami. Ze Smokovce vede zubačka na Hrebienok (1280 m.n.m). Tu jsme ale nevyužili, protože se nám nechtělo dávat čtyřicet slovenských kaček, a jdeme raději po vlastních. Dál údolím Malého studeného potoka až na Téryho chatu. Tenhle výstup nám dal docela zabrat, protože jsme byli ještě zvyklí z domova válet si šunky u televize a ne tahat pětadvaceti kilový bágly přes sedmiset metrový převýšení. Po triumfálním vystoupení na Téryho chatu (2015 m.n.m.) se místo zaslouženého odpočinku a klidu na nás vrhnul místní šéf a začal nás obviňovat, že s tím naším nádobíčkem co jsme tahali na zádech plánujeme kempovat v TANPU. Když jsme mu nakecali, že se budeme tou samou cestou vracet a kempovat někde dole, tak nás přestal otravovat. Po Téryho chatě a menším dlabenci postupujeme dál. Po cestě míjíme Spišský ples. Mimochodem tam jsme původně plánovali koupání, ale při pohledu na ledovou pokrývku radši pokračujeme dál. Když dorážíme k Priečnému sedlu, tak jen naštvaně (nasraně!!!) čumíme na sněhovou pokrývku, která celé sedlo pokrývá. Tak tenhle výstup asi nezvládneme. Ono škrábat se po kluzkým sněhu bez maček a s těma našima krosnama by bylo opravdu o hubu. Dáváme na chvilku pauzu a sledujeme pár odvážlivců, kteří sestupují do údolí. Tak bohužel tady náš dnešní výstup asi končí. Nazpátek byla cesta rychlejší, ale o to nudnější. Aby toho nebylo málo, tak začalo pěkně pršet a tak jsme ještě zrychlili tu naši už dost rychlou chůzi (tohle rychlý tempo byla asi naše příprava do Nízkých Tater, ale o nich příště). Jakmile jsme dorazili k Hrebinku a schovali se pod střechu, tak samozřejmě přestalo pršet. Zato se ale objevila nádherná duha, která nám alespoň trochu zvedla už tak kleslou náladu. Už začínalo být moře hodin tak se rozhodujeme pro kempování na louce mimo území TANAPu.

Den 2.

Příští ráno vyrážíme úzkorozchodkou do Štrbského Plesa, kde pokračujeme pěšo Tatranskou magistrálou. Cesta je pohodová a nám absolutně vyhovuje, protože po předešlém dnu jsme všichni jaksi trochu kožení. Deštík se nám tentokrát vyhnul, takže jsme měli docela odpočinkovej den. Ještě jsme si k tomu dávali zastávky na povinné natankování (kalvádosem) a hned je parádní náladička. A tak jsme pomalu ale jistě ukrajovali kilometry z dnešního nášupu a mířili do Podbanského. Podbanské (950 m.n.m.), ač se to nezdá, je ideálním místem, odkud zaútočit na hřebeny Roháčů. Člověk se dostane údolím na hřeben, tam se napojí na hřebenovou cestu a přejde tak v pohodě celé pohoří. Nějak takhle jsme to měli původně vymyšleno ve Vysokých Tatrách, ale počasí nám nepřálo. No a v Roháčích to s počasím přece jen vypadalo nadějněji a samotný charakter hřebenovky je možná ještě krásnější než ten ve Vysokejch. Odklonili jsme se z tatranský magistrály a stoupali kolem hotelu Kriváň po modré značce Kamenistou dolinou na hřeben Roháčů. A asi tak po třech kilometrech, který jsme absolvovali v kolejích od traktoru jsme se utábořili na lesní mýtině. Každého napadne mýtina, louka, pěkná poloha. No jo, jenže tady to bylo pěkně rozjezděný od lesáckejch lakatošů a vejtřasek. (a navíc jsme narazili na snad jediný turistický přístřešek v Tatrách, který byl hezky čerstvě natřenej, docela smůla). Po večerním dlabání jsme si tu postavili stan. Bylo to sice v pásmu TANAPu, ale ta spoušť okolo nás nám spíš připomínala lesáckou plantáž na stromy než národní park. A kdyby se zítra ráno nějaký strážce, nebo snad zarputilý ochranář objevil, tak jsme ho byli připraveni umlátit argumenty.

Den 3.

Po budíčku v sedm hodin ráno a při teplotě hodně blízké bodu mrazu jsme plni optimizmu a nadšení vykonali ranní hygienu v přilehlém potůčku, uvařili si čajíček, zbořili tábor, zabalili si a vyrazili zdolávat hory. Cesta byla docela krutá. Ono totiž vystoupat z našeho tábora (1072 m.n.m.) až na hřeben - Pyšné sedlo (1791,6 m.n.m.) nebyla až taková pohoda, ale sluníčko svítilo, nepršelo a s pár zastávkami jsme to nakonec asi za tři hodinky zvládli. Na Pyšném sedle jsme udělali pár fotek z překračování Slovensko-Polské hranice a vyrazili vzhůru na Bystrou (2248,4 m.n.m.). Jestli stoupání na Pyšné sedlo byla dřina, pak Bystrá byly úplný galeje. Svah s ještě větším sklonem, víc zastávek na kalvádos a mlha na vrcholku, to byla ďábelská kombinace, která se najde jen v horách. Úplně na vrcholek Bystrý jsme nedorazili, protože tam byla stejně mlha, při který bychom viděli velký ho… a navíc po tom výstupu z Pyšneho sedla jsme si řekli, že ty naše horské výkony nebudeme zas tak přehánět. Pod Bystrou dáváme zase pár panáků na zahřátí (to by mě zajímalo kolik bláznů sebou tahá do hor litrovou flašku tvrdýho). Trochu čekáme na vystřízlivějí a klesáme Ráčkovou dolinou do údolí. Po sestoupení se napojujeme opět na Tatranskou magistrálu. Asi tak v sedm večer opouštíme Tatranskou magistrálu a nacházíme prima plac na kempování. Příjemně teplo, obloha jasná, bez mráčku a sluníčko nás hřálo posledními paprsky. Koukali jsme na Nízké Tatry a uvažovali o tom, že se na slovensko ještě o těchto prázdninách vrátíme a když nám štěstí ve vysokejch moc nepřálo, tak v těch nízkejch už třeba budeme mít štěstí.

Den 4.

Čtvrtý a taky poslední den našeho putování jsme ještě ráno vyfotili pár fotek, jak se tam ve vrškách počasí pěkně umoudřilo (to bylo fakt na posrání) a zamířili do nejbližší vesnice, kde nás nabral do sví dodávky jeden místní živnostník a odvez do Liptovského Mikuláše. Tam už nakoupit lístky na vlak, taky ještě nějakou tu borovičku a domů. Někdo by mohl taky říct hurá nebo konečně domů. Ale u nás, a na tom se asi shodneme všichni to neplatilo. Chtěli jsme se sem, nebo aspoň do nějakých hor ještě vrátit. A taky že se nám to nakonec podařilo. Ale o tom až opravdu někdy jindy.